Mike Stone: Být či nebýt (patogenní)?
Kde je infekce?
Přeložil: Vladimír Bartoš
Jedním z důvodů, proč se rád zabývám lidmi, kteří mě zpochybňují v otázce patogenních „virů“ a bakterií, je to, že si z těchto diskusí vždy odnáším něco nového. Zjišťuji, že při hledání relevantních informací, které by buď lépe vysvětlily můj postoj nebo vyvrátily nějaké tvrzení, často objevím důkazy, s nimiž jsem se předtím nesetkal. Po takovém postupu jsem schopen dále posílit svůj postoj a získat ještě hlubší porozumění, než jaké jsem zastával dříve. I když některé z těchto rozhovorů mohou být nepříjemné, díky budování důkazní základny, která mi umožní prezentovat silnější pozici, se tato setkání nakonec vyplatí.
Například jeden uživatel na Twitteru se nedávno snažil tvrdit, že Robert Koch dokázal, že bakterie tuberkulózy je pro člověka patogenní. Tento člověk argumentoval tím, že skutečnost, že Kochovi byla v roce 1905 udělena Nobelova cena, je dostatečným důkazem prokazujícím, že Koch prokázal, že Mycobacterium tuberculosis je u lidí patogenní. Dalším uváděným důvodem bylo, že historici obecně přijali jako fakt, že Koch poskytl zmíněný důkaz.
Pro každého, kdo se na to dívá logicky, většina, která se shodne na nějakém tvrzení, neznamená nutně, že uvedené tvrzení je pravdivé, bez ohledu na to, kolikrát se opakuje. Ve skutečnosti se jedná o logickou chybu známou jako odvolávání se na obecné přesvědčení:
Argument, že většina věří, že tvrzení o Kochovi je pravdivé, takže musí být pravdivé, byl tedy pro mě zcela irelevantní. Nicméně Nobelova cena byla zajímavým úhlem pohledu, který jsem se rozhodl prozkoumat. Z předchozího výzkumu jsem již věděl, že Nobelova cena je bezcenným měřítkem, protože lidé vysoce hodní uznání jsou pravidelně přehlíženi ve prospěch těch, kteří si takové ocenění nezaslouží. Také získání ceny nemusí nutně znamenat, že objev, za který byla udělena, byl skutečně správný. Pro potvrzení této skutečnosti nemusíme hledat nic jiného než případ Wendella Mereditha Stanleyho, o němž se říká, že byl prvním virologem, kterému se v roce 1935 podařilo získat „virus“ tabákové mozaiky v čisté krystalické formě. V roce 1946 mu byla udělena Nobelova cena za chemii. Podle jeho stránky věnované Nobelově ceně byla motivace ceny za „přípravu enzymů a proteinů viru v čisté formě“.
Mnoho infekčních onemocnění způsobují viry – velmi malé biologické částice. Ty jsou příliš malé na to, aby byly viditelné pod mikroskopem a mohly být identifikovány pouze pomocí příznaků, které způsobují. Wendell Stanley studoval virus tabákové mozaiky, který napadá listy tabákových rostlin. Ze značného množství infikovaných tabákových listů se mu v roce 1935 podařilo extrahovat virus ve formě čistých krystalů. Dalším výzkumem se Stanleymu podařilo prokázat, že virus tabákové mozaiky se skládá z bílkovin a ribonukleové kyseliny neboli RNA.
https://www.nobelprize.org/prizes/chemistry/1946/stanley/facts/
Podařilo se však Stanleymu skutečně získat čisté krystalické formy TMV? Byly jeho závěry, za které získal Nobelovu cenu, správné, nebo mu byla udělena díky jeho spojení s Rockefellerovým institutem a spojení s mocnými hráči, kteří chtěli, aby jeho důkazy uspěly? Z jeho stránky na Wikipedii vidíme, že Stanleyho výzkum se ukázal jako nesprávný:
„Stanley získal Nobelovu cenu za chemii za rok 1946. Mezi jeho další významná ocenění patřila Rosenburgerova medaile, Alderova cena, Scottova cena, cena Golden Plate Award Americké akademie[3] a cena AMA za vědecké úspěchy. Byl také oceněn čestnými tituly mnoha amerických i zahraničních univerzit, včetně Harvardu, Yale, Princetonu a Pařížské univerzity. Většina závěrů, které Stanley prezentoval ve svém výzkumu oceněném Nobelovou cenou, se brzy ukázala jako nesprávná (zejména to, že krystaly mozaikového viru, které izoloval, byly čistě bílkovinné a sestavené autokatalýzou)[4][5].„
Ačkoli nerad spoléhám na Wikipedii, nemám problém ji používat, pokud jsou informace dobře podložené. Další potvrzení závěru Wikipedie můžeme získat, když se podíváme na dva uvedené zdroje. Bohužel se mi nepodařilo získat přístup k prvnímu článku v plném znění, ale z abstraktu získáme jen tolik, abychom viděli, že Stanleyho závěry oceněné Nobelovou cenou byly nejednoznačné, tj. vlastnost, která umožňuje více než jednu interpretaci; nepřesnost:
Objev chemické povahy viru tabákové mozaiky.
„Svět virologie nadále považuje Stanleyho za prvního vědce, který objasnil skutečnou povahu viru, a tento významný vědec byl v roce 1946 oceněn Nobelovou cenou za chemii. Prozkoumáním prací, které Stanley publikoval v letech 1937-1945, však lze nalézt důkaz o jeho nejednoznačnosti, což je skutečnost, která ospravedlňuje Bawdenovu hořkost a Pirieho sarkastické poznámky.“
Druhý článek citovaný Wikipedií vykresluje mnohem jasnější obraz. Stanleyho práce byla považována za chybnou a plnou technických chyb. Ukázalo se, že jeho „čistý“ krystal TMV není tak čistý, protože obsahoval vodu a další nečistoty včetně významného podílu nebílkovin. Stanley uváděl tvrzení bez patřičných důkazů a velmi mu pomohly společenské známosti, které mu pomohly k udělení Nobelovy ceny. Nakonec prý byly jeho chyby napraveny a jeho staré teorie byly zavrženy, takže jeho výsledky musely být reinterpretovány, aby mohly být zařazeny do kategorie „úspěšných“ výzkumů:
W. M. Stanleyho krystalizace viru tabákové mozaiky 1930-1940
„Stanleyho práce však byla zatížena technickými chybami a mylnými představami. Jak upozornilo několik kritiků na konci 30. let, aniž by se jim dostalo větší pozornosti, jeho vzorek viru obsahoval vodu a nečistoty, a nebyl tedy skutečným krystalem. Obsahoval také významnou část neproteinového materiálu – asi 6 % nukleové kyseliny (RNA) -, kterou Stanley zcela přehlédl a která se ukázala být rozhodující složkou, virovým dědičným materiálem. Navíc vlastnost samoreplikace u virů nebyla založena na působení enzymů a růstu krystalů, jak Stanley často bez patřičných důkazů tvrdil, ale ukázalo se, že je přímým důsledkem struktury nukleových kyselin. Jak si vysvětlit tyto technické a koncepční omyly ve světle mezinárodního uznání, kterého se mladému Stanleymu dostalo, a jeho vůdčího postavení ve vědě?“
„Stanley se také hodně opíral o výzkumy proteinů a o vědeckou reputaci The Svedberga a Arne Tiseliuse na univerzitě v Uppsale. Uppsalská skupina měla s Rockefellerovým institutem zvláštní vztah a sdílela se členy institutu svou sofistikovanou švédskou technologii a své laboratorní zkušenosti, stejně jako některé vědecké předsudky. Při pěstování spojení s Uppsalou těžil Stanley z technologických a společenských výhod, které jeho laboratoř stavěly do čela výzkumu. Tiseliusova podpora a vliv měly značnou váhu u Nobelova výboru při udělování Stanleyho ceny za chemii (Tiselius sám získal Nobelovu cenu v roce 1948).3″
„Fyzikálně-chemické techniky samy o sobě neodhalily klíč k biologickému poznání. Nakonec byly Stanleyho chyby opraveny, jeho výsledky reinterpretovány a staré teorie zavrženy, čímž se Stanley znovu začlenil do obrazu biologie, který se „omezuje na výčet úspěšných výzkumů“.
Bude krev?
Případ se Stanleym a udělení Nobelovy ceny za práci, která se později ukázala jako chybná a nepřesná, není jediným případem, kdy k takové situaci došlo. Ve skutečnosti existuje mnoho případů, které si každý, kdo je ochoten hledat, najde. Chtěl bych však upozornit ještě na jeden, který se týká jiné předpokládané patogenní entity, karcinomu Spiroptera. V roce 1926 získal Johannes Fibiger Nobelovu cenu za „objev“ něčeho, co považoval za parazitického červa, který způsobuje rakovinu. Výzkum v průběhu desetiletí však prokázal, že červ rozhodně nemá žádné patogenní ani rakovinotvorné schopnosti. Pozdější výzkumy ukázaly, že nádory, o nichž se Fibiger domníval, že je pozoroval u pokusných myší, byly místo toho jen léze v žaludku myší způsobené nedostatkem živin ze špatné stravy. Níže uvedený článek poukazuje na to, že Fibiger se stal obětí nesprávné kontroly a nedostatečné technologie, což vedlo k jeho chybným pozorováním a závěrům. Jeho příběh slouží jako připomínka chybných metod a argumentace, které jsou v dnešní vědě bohužel rozšířené:
Vyvrácené objevy, které získaly Nobelovu cenu
„Každý rok je ve vědeckých časopisech publikováno přes milion článků, a jak napsal profesor Stanfordovy univerzity John Ioannidis v dnes již legendárním článku publikovaném v PLoS Medicine v roce 2005, většina jejich závěrů je falešná. Ať už kvůli chybám výzkumníků, nedostatečným údajům, špatným metodám nebo četným předsudkům, které jsou přítomny v lidech a které jsou všudypřítomné ve způsobech provádění výzkumu, mnoho vědeckých tvrzení je nakonec nesprávných.
Nemělo by nás tedy překvapit, že objevy oceněné Nobelovou cenou nejsou imunní vůči chybám. Ačkoli jsou prestižní, řada z nich byla buď vyvrácena, nebo pod mylnou záminkou vyzdvihována.
Snad nejzřetelnější příklad sahá až do roku 1926, kdy Johannes Fibiger získal Nobelovu cenu za medicínu „za objev karcinomu Spiroptera“. Laicky řečeno, objevil malého parazitického červa, který způsobuje rakovinu. Následný výzkum prováděný v desetiletích následujících po obdržení ceny měl ukázat, že ačkoli červ rozhodně existuje, jeho rakovinotvorné schopnosti zcela chybí. Kde tedy Fibiger udělal chybu?
Ačkoli byl Fibiger všeobecně uznávaný a považovaný za pečlivého a opatrného výzkumníka, stal se obětí nesprávné kontroly a nedostatečné technologie. Aby objasnil svou domnělou souvislost mezi parazity a rakovinou žaludku u hlodavců, krmil myši a potkany šváby napadenými parazitickými červy a pozoroval, jak v žaludku hlodavců roste něco, co považoval za nádory. Pozdější studie ukázaly, že se nejednalo o nádory, ale o léze pravděpodobně způsobené nedostatkem vitaminu A, který byl důsledkem špatné stravy.“
„Tamar Lasky a Paul D. Stolley při analýze Fibigerova příběhu v roce 1992 v časopise Annals of Internal Medicine laskavě vzpomínali:
„Dnes víme, že rakovina žaludku není způsobena Spiroptera carcinoma, a údajný „objev“ takové souvislosti se zdá být stěží hoden historické poznámky pod čarou, natož Nobelovy ceny. Zároveň je docela dojemné přečíst si projev, který Nobelův výbor pronesl při předávání ceny Fibigerovi. Považovali jeho práci za světelný maják ve snaze vědy hledat pravdu. Snad jeho práce skutečně posloužila jako inspirace pro další vědce, aby prováděli další výzkumy a vytrvali na cestě lidského poznání…
…Fibigerův příběh stojí za to vyprávět nejen proto, že nás poučuje o úskalích vědeckého výzkumu a uvažování, ale také proto, že může poskytnout zvrácenou útěchu těm z nás, kteří Nobelovu cenu nikdy nedostanou (ale samozřejmě si ji zaslouží).“
https://www.realclearscience.com/blog/2015/10/nobel_prizes_awarded_for_disproved_discoveries.html
Je zřejmé, že samotné udělení Nobelovy ceny není přesvědčivým důkazem, že práce, za kterou byla udělena, byla skutečně správná. Nicméně jsem se rozhodl pobavit se logicky chybnou úvahou této osoby kvůli své chorobné zvědavosti, co bych mohl zjistit při dalším zkoumání. Níže jsou uvedeny některé velmi zajímavé momenty z projevu profesora hraběte K. A. H. Mörnera, rektora Královského karolínského institutu, při předávání Nobelovy ceny 10. prosince 1905. Uvádím také úryvky z projevu samotného Roberta Kocha při předávání Nobelovy ceny v roce 1905 a také poměrně objevné přiznání, které zaznělo v přetisku Kochova článku o tuberkulóze z roku 1882. To by mělo vyvrátit veškerá tvrzení, že Nobelova cena je důkazem toho, že Koch dokázal, že Mycobacterium tuberculosis je u lidí patogenní.
Na začátek je třeba zmínit několik zajímavých odhalení, která zazněla během slavnostního projevu hraběte K.A.H. Mörnera při předávání ceny Roberta Kocha a která zdůrazňují nepřesvědčivé poznatky o bakteriích jako příčině nemocí. V tomto projevu například zaznělo, že:
- Příčinný vztah mezi bakteriemi a nemocemi je nejasný.
- Existovaly důvody k domněnce, že některé další nemoci jsou způsobeny mikroorganismy, avšak podrobné poznatky týkající se této problematiky chyběly a experimentální zjištění se velmi rozcházela.
- Stále zůstávala otevřená otázka, zda bakterie pozorované při nemoci jsou zároveň její příčinou, nebo zda by jejich vývoj měl být spíše považován za důsledek patologického procesu.
- Badatelé museli marně hledat bakterie v organismu, zatímco jen někteří je našli.
- Bakterie měly často odlišný vzhled, což zavdávalo důvod k pochybnostem, zda jsou konkrétní a skutečnou příčinou onemocnění.
- Stejné bakterie byly nalezeny u velmi rozdílných typů onemocnění.
- Důkazy buď ukazovaly, že stejná nemoc může být způsobena různými bakteriemi nebo že stejné bakterie mohou vyvolat různá onemocnění.
- Provedené pokusy často nedokázaly prokázat, zda došlo ke skutečnému napadení organismu bakteriemi.
Podle Mörnerova projevu Koch požadoval, aby bakterie byly vždy prokazatelné u konkrétního onemocnění a aby se vyvíjely způsobem, který by vysvětloval patologický proces. Koch stanovil očekávání, že musí existovat specifické vlastnosti odlišující jednotlivé bakterie. I když se podobají jiným bakteriím svým tvarem atd. musí se bakterie od sebe lišit svou biologickou vlastností. To znamenalo, že každá nemoc musí mít svou zvláštní bakterii, i kdyby se bakterie zdály být identické.
Než Koch začal pracovat s bakterií tuberkulózy, bylo možné otrávit a vytvořit experimentální tuberkulózu očkováním zvířat. Nebylo však prokázáno, že ji způsobuje bakterie. Tento výklad mikroorganismu jako příčiny byl zpochybňován velmi významnými badateli. Když Koch v roce 1882 původně prezentoval své poznatky o tuberkulóze, předložil důkazy o objevu tuberkulózního bacilu a popis jeho hlavních charakteristik. Koch nakonec své poznatky využil při pokusu o vytvoření „léku“ známého jako tuberkulin v 90. letech 19. století, ale tento „lék“ nesplnil očekávání a byl pro Kocha docela neefektivní ostudou.
To je jen několik zajímavých informací. Celý projev je uveden níže:
Slavnostní projev při předávání cen
Vaše Veličenstvo, Vaše královské Výsosti, dámy a pánové.
Zaměstnanci Královského karolínského institutu s velkým potěšením udělují letošní Nobelovu cenu za medicínu muži, který má mezi nyní žijícími přednost jako průkopník bakteriologického výzkumu, přičemž cena se uděluje geheimratovi Robertu Kochovi za jeho práci a objevy týkající se tuberkulózy.
Tato práce zahrnuje pouze část jeho aktivit, kterými v posledních desetiletích prokázal tak velké, ba jedinečné zásluhy o pokrok v medicíně. I když jde pouze o zmíněnou část, která je předmětem letošního ocenění, musím přesto stručně vyjmenovat hlavní rysy jeho činnosti jako celku. Význam jeho práce o tuberkulóze vynikne plastičtěji a silněji, pokud ji uvidíme v kontextu, z něhož vzešla.
Aby byl Kochův význam pro vývoj bakteriologie jasný, je třeba se podívat na situaci, s níž byl Koch konfrontován, když se objevil. Pasteur v té době již skutečně publikoval své epochální dílo, které položilo základy bakteriologie a lékařské umění již sklízelo jeden velmi prospěšný plod, který z tohoto díla vzešel, totiž antiseptickou metodu ošetřování ran navrženou Listerem. Stezka, po níž se bakteriologický výzkum v posledních desetiletích s takovým úspěchem ubíral, totiž odhalování příčin jednotlivých nemocí a hledání prostředků, jak proti nim bojovat, však teprve čekala. Koch byl v tomto směru průkopníkem.
U dvou nemocí, konkrétně antraxu a tyfu recurrens, u nichž bylo poměrně snadné prokázat mikroorganismy zvláště charakteristického vzhledu, se shodli na tom, že jsou příčinou těchto nemocí. Jinak byl příčinný vztah mezi bakteriemi a nemocemi nejasný. Je pravda, že existovaly dobré důvody pro domněnku, že některé další nemoci jsou způsobeny mikroorganismy. Podrobné poznatky týkající se této problematiky však chyběly a experimentální zjištění se velmi rozcházela. Tak například nebylo zjištěno, zda normální zdravé orgány obsahují bakteriální zárodky. To jistě zpochybňovali různí významní badatelé, ale na druhé straně tento názor hájili jiní rovněž významní autoři. Stále pak zůstávala otevřená otázka, zda bakterie pozorované při nemoci jsou zároveň její příčinou, nebo zda je třeba jejich vývoj považovat spíše za důsledek patologického procesu. Navíc při studiu jednoho a téhož typu onemocnění různí badatelé marně hledali v organismu bakterie, zatímco jiní je naopak nacházeli. Navíc bakterie, které různí badatelé pozorovali u určitého onemocnění, měly často odlišný vzhled, takže existoval důvod pochybovat o tom, že jsou specifickou a skutečnou příčinou onemocnění. Na druhou stranu se u velmi odlišných typů onemocnění vyskytovaly bakterie, které byly, pokud bylo známo, jednoho a téhož druhu a to dávalo ještě větší důvod k zaujetí stanoviska pochybnosti, pokud jde o příčinný vztah mezi těmito bakteriemi a patologickým procesem. Bylo skutečně obtížné si představit, že by objevené bakterie měly být považovány za základní příčiny onemocnění, protože se zdálo, že zčásti může být stejná nemoc způsobena různými bakteriemi a zčásti, že stejné bakterie mohou vyvolat různá onemocnění. Jednodušší bylo předpokládat, že všechny bakterie mají tu vlastnost, že usnadňují rozvoj nemoci tím, že působí na organismus. Nejistota byla o to větší, že prováděné pokusy často nemohly prokázat, zda došlo ke skutečnému napadení organismu bakteriemi.
V roce 1876 Koch vstoupil na pole bakteriologického výzkumu zkoumáním antraxu a o dva roky později vytvořil své klasické výzkumy onemocnění z infekcí ran. Svými názory, které v něm vyložil a způsobem, jakým formuloval otázky, zásadně ovlivnil další vývoj bakteriologie a myšlenky, které v něm vyslovil, se opakují jako hlavní motiv v jeho dalším výzkumu a tvoří základ moderní bakteriologie, stejně jako z ní odvozené axiomy hygieny.
Zdůrazňoval, že pokud bakterie způsobují nemoc, pak v ní musí být vždy prokazatelné a měly by se vyvíjet tak, aby to vysvětlovalo patologický proces.
Dále zdůraznil, že schopnost vyvolávat onemocnění nemůže být obecnou vlastností bakterií nebo vlastností společnou všem. Naopak je třeba v tomto ohledu očekávat nalezení specifických vlastností odlišujících jednotlivé bakterie. I kdyby se podobaly jiným bakteriím svou formou atd. musely by se přesto od sebe touto biologickou vlastností lišit: jinými slovy, každá nemoc musí mít svou zvláštní bakterii a k boji s nemocí by bylo nutné hledat vodítka v biologii bakterie. Koch si tedy dal za úkol nejen prozkoumat problém, zda jsou nemoci způsobeny bakteriemi, ale také se snažil odhalit zvláštní mikroorganismy jednotlivých nemocí a poznat je blíže: jednalo se o problém, který za tehdejších okolností zdánlivě skýtal jen velmi malou naději na vyřešení. Ve způsobu, jakým Koch tento problém vyřešil, byl stejným, ne-li větším průkopníkem, než jakým byl již ve výše zmíněné preciznosti, kterou formulaci problému věnoval.
Pro začátek je vypracování obecné metodiky stejně cenné jako nalezení správné techniky pro každý speciální případ. Kochův génius v tomto ohledu prorazil nové cesty a dal dnešnímu výzkumu jeho podobu. Podat podrobný popis tohoto postupu přesahuje rámec tohoto pojednání. Chci jen zmínit, že navíc již ve svých prvních pracích významně rozvinul techniky barvení a mikroskopického zkoumání i oblast experimentu. Krátce poté zavedl důležitou a dodnes obecně používanou metodu roztírání zkoumaného materiálu v pevném živném médiu, aby se každý jedinec z přítomných mikroorganismů mohl vyvinout v pevnou kolonii, z níž je možné při dalším výzkumu získat tzv. čistou kulturu.
Krátce po zveřejnění svých výzkumů nemocí z ranných infekcí byl Koch jmenován do nového ústavu „Gesundheitsamt“ (ministerstvo zdravotnictví) v Berlíně. Zde začal pracovat na některých nejdůležitějších lidských chorobách, konkrétně na tuberkulóze, záškrtu a tyfu. Na první z nich pracoval sám. Dvě poslední vyšetřování přenechal svým prvním dvěma žákům a asistentům, Loefflerovi a Gaffkymu. U všech tří nemocí byly objeveny a podrobně studovány specifické bakterie.
Podat výčet prací, které Koch vykonal nebo uskutečnil prostřednictvím svých žáků a zmínit se také o pracích, které z Kocha nepřímo vycházejí, by bylo téměř totéž jako popsat vývoj bakteriologie za posledních několik desetiletí. Spokojím se s uvedením některých nejdůležitějších objevů a výzkumů, které jsou kromě již jmenovaných s Kochovým jménem spojeny bezprostředněji. V čele Německé cholerové komise Koch zkoumal parazitární etiologii cholery v Egyptě a Indii a objevil bacil cholery a podmínky nezbytné pro jeho život. Takto získané zkušenosti našly praktické uplatnění při vývoji opatření přijatých k prevenci a boji proti této ničivé nemoci. Kromě toho Koch provedl důležité výzkumy týkající se mimo jiné moru u lidí, malárie, tropické úplavice a egyptské oční choroby (trachomu) a nyní konečně i tyfu recurrens v tropické Africe. Provedl také mimořádně významné práce týkající se řady ničivých tropických nemocí dobytka, jako jsou dobytčí mor, nemoc Surra, texaská horečka a konečně týkající se pobřežní horečky u skotu a trypanozomové nemoci přenášené mouchou tse-tse.
Díky zdokonalení metod kultivace a identifikace mikroorganismů mohl vykonávat svou práci týkající se dezinfekčních prostředků a metod dezinfekce, tak důležitých pro praktickou hygienu, a rad týkajících se včasného odhalení a boje proti některým epidemickým onemocněním, jako je cholera, tyfus a malárie.
Nyní přecházím ke stručnému popisu série výzkumů, které jsou předmětem tohoto ocenění.
Myšlenka, že tuberkulóza je infekční, sahá daleko do minulosti až k Morgagnimu. Již předtím, než Koch zahájil svá zkoumání této nemoci, se podařilo prokázat, že tuberkulózu lze očkovat zvířatům. Nebylo však prokázáno, že ji způsobuje mikroorganismus a takový výklad zpochybňovali i velmi významní badatelé.
První sdělení týkající se jeho výzkumu tuberkulózy přednesl Koch v přednášce 24. března 1882 před Fyziologickou společností v Berlíně. Tato přednáška zabírá sotva dvě stránky tisku, přesto jsou v ní uvedeny důkazy o objevu tuberkulózního bacilu a popis jeho hlavních vlastností. Je zde popsána metoda jeho barvení v postižené tkáni, zmíněn jeho stálý výskyt při tuberkulózních procesech u člověka i zvířat, popsán postup výroby jeho čistých kultur a uvedeny informace o typických a pozitivních výsledcích očkování bacilem u zvířat. Dále zde bylo zdůrazněno, že bacil je při svém vývoji a množení závislý na živém organismu a že tedy tuberkulózní infekce pochází především z expektorací konzumentů a že ji pravděpodobně může způsobit i dobytek trpící „pearl disease“.
Tímto epochálním objevem, který okamžitě stanovil charakteristické rysy bakteriologie tuberkulózy, se otevřelo široké pole pro další výzkum této nemoci. Až do nedávné doby Koch pokračoval ve výzkumu této nemoci se svým nepřemožitelným badatelským nadšením a snažil se vyřešit obtížné otázky, které se mu naskytly. V 80. letech 19. století mu v tom však dlouho bránily veřejné povinnosti. Jeho další pozoruhodné dílo se objevilo v roce 1890, kdy publikoval svá zkoumání účinku, který mají na organismus určité látky, tzv. tuberkulin, vznikající v kulturách tuberkulózního bacilu. Vyvolávají totiž silnou reakci, kterou chtěl využít i k léčebným účelům. Je pravda, že jako lék na tuberkulózu nesplnil to, co se od něj očekávalo, což bylo neúměrně zveličováno silnou touhou veřejnosti a pravděpodobně i lékařů po vyléčení této nemoci. Přesto v poslední době opět přitahuje pozornost a v podobě, v jaké se nyní získává, se předpokládá, že může být s výhodou použita při léčbě tuberkulózy; a k tomuto účelu má uplatnění, i když omezené. Nadále si zachovává velký význam jako prostředek k diagnostice tuberkulózy v počátečních stadiích nebo ve skryté formě a za tímto účelem má široké uplatnění v boji proti tuberkulóze skotu. Tato práce měla velký význam také jako předchůdce sérové terapie, která byla tak úspěšná v jiných oblastech.
Nedávno, přesněji v roce 1901, přidal Koch další senzační článek do řetězu svých výzkumů tuberkulózy, když na kongresu o tuberkulóze v Londýně prezentoval své poznatky týkající se vztahu mezi lidskou a hovězí tuberkulózou. Zjistil, že lidskou tuberkulózu nelze zpravidla očkovat skotu, zatímco skot je velmi vnímavý k tuberkulóze skotu. Zjistil tedy velmi pozoruhodný rozdíl mezi tuberkulózními bacily obou nemocí. Tehdejší zkušenosti týkající se přenosu tuberkulózy ze skotu na člověka daly Kochovi důvod považovat tuberkulózu skotu za zcela druhořadou pro rozvoj lidské tuberkulózy, zatímco v tomto ohledu silně zdůrazňoval a vyzdvihoval šíření tuberkulózy mezi lidmi.
Kochův názor, že mezi tuberkulózami z obou jmenovaných zdrojů existuje určitý rozdíl a jeho názor, že tuberkulóza skotu je relativně neškodná, se setkaly se silným odporem, přičemž se silně prosadil i diametrálně odlišný názor. Kochův výrok proto vyvolal dlouhou řadu šetření. Jeho pozorování o nízké virulenci lidské tuberkulózy u skotu lze nyní považovat za prokázané. Bylo také zjištěno, že rozdíl jde ještě dále, když bylo zjištěno, že mezi tuberkulózními bacily z těchto dvou zdrojů existují určité typické odlišnosti, pokud jde o způsob jejich růstu atd. Tímto způsobem bylo možné přiblížit se, i když ne dát jednoznačnou odpověď na obtížnou otázku možnosti nebo četnosti přenosu tuberkulózy skotu na člověka. Současná situace v této otázce umožňuje v současnosti odpovědět na ni do té míry, že tuberkulózní bacily stejného druhu jako u skotu byly skutečně nalezeny u lidí, a to častěji, než se zdálo ze zkušeností v roce 1901, a z tohoto důvodu je třeba věnovat této otázce trvalou pozornost; nicméně počet případů, v nichž byly tyto bacily nalezeny, spolu s dalšími pozorováními, zejména četností výskytu lidské tuberkulózy v oblastech, kde se tuberkulóza skotu nevyskytuje nebo kde lze nákazu lidí z tohoto prostředí v podstatě vyloučit, poskytují silnou podporu Kochově koncepci dominantního významu nákazy z jednoho člověka na druhého při šíření tuberkulózy u lidí.
Málokdy se podařilo nějakému badateli s takovou jasnozřivostí předem pochopit novou, neporušenou oblast zkoumání a málokdy se někomu podařilo pracovat na ní s takovou brilantností a úspěchem, s jakým to udělal Robert Koch. Málokdy vzešlo z činnosti jediného člověka tolik objevů s tak rozhodujícím významem pro lidstvo, jako je tomu v jeho případě.
Jednu sérii jeho studií – vskutku jednu z nejvýznamnějších -, které věnoval velkou část svého výzkumu od počátku až do nedávné doby, totiž jeho výzkumy a objevy týkající se tuberkulózy, vyzdvihuje odborný štáb Královského karolinského institutu jako svědka své pocty udělením letošní Nobelovy ceny.
Geheimrat Roberte Kochu. Tímto oznamuji, že Vám odborný personál Královského karolinského institutu udělil letošní Nobelovu cenu za medicínu za Vaše práce a objevy týkající se tuberkulózy a přináším Vám poctu tohoto institutu.
Jen ojediněle se stává, že by jeden člověk sám učinil tolik zásadních a průkopnických objevů, jako jste učinil Vy.
Svým průkopnickým výzkumem jste odhalil bakteriologii tuberkulózy a navždy jste se zapsal do análů medicíny.
https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1905/ceremony-speech/
Koch získal Nobelovu cenu v roce 1905 za svůj „průkopnický výzkum“, při kterém údajně objevil bakteriologii tuberkulózy. Jak uvádí stránka Nobelovy ceny, cena mu byla udělena za jeho výzkumy a objevy týkající se tuberkulózy:
Motivace ceny: „za výzkumy a objevy týkající se tuberkulózy„.
Tuberkulóza (TBC) je závažné onemocnění postihující tkáně, zejména v plicích. Robert Koch, který prováděl řadu důležitých studií o nemocech způsobených mikroorganismy, objevil a popsal bakterii TBC v roce 1882. Později studoval tuberkulin, látku tvořenou bakteriemi tuberkulózy. Doufal, že by mohla být použita jako lék proti tuberkulóze, ale ukázala se jako neúčinná. Koch nevěřil, že existuje souvislost mezi tuberkulózou u lidí a zvířat, ale neměl zcela pravdu.
V žádném bodě Mörneiova projevu ani v literatuře k Nobelově ceně nebylo nikdy uvedeno, že Koch získal tuto cenu proto, že prokázal, že bakterie tuberkulózy způsobuje onemocnění u lidí. V článku pro časopis Trends in Microbiology, který byl věnován oslavám 100. výročí Kochovy Nobelovy ceny, bylo dokonce přiznáno, že cena nebyla udělena za to, že Koch objevil etiologické (tj. způsobující nebo přispívající ke vzniku nemoci nebo stavu) agens, ale za jeho práci s tuberkulózou:
100. výročí udělení Nobelovy ceny Robertu Kochovi za objev tuberkulózního bacilu.
„Před sto lety byla Robertu Kochovi (1843-1910; obr. 1) udělena Nobelova cena za průkopnickou práci v oblasti tuberkulózy. V laudatiu nebyl zmíněn konkrétně jeho objev etiologického agens tuberkulózy, ale spíše byly zdůrazněny Kochovy úspěchy v boji proti této hrozbě.“
Je tedy překrucováním logiky vyvozovat závěr, že udělení Nobelovy ceny nějakým způsobem dokazuje, že Koch dokázal, že Mycobacterium tuberculosis je u lidí patogenní, když příslušné zdroje samy nic takového netvrdí. Dokonce i Kochův vlastní projev při udílení Nobelovy ceny prezentoval mnoho nejasností kolem bakterie a způsobu jejího údajného šíření.
Koch začal svůj projev přiznáním, že ještě před 20 lety byla tuberkulóza považována za neinfekční. Prohlásil, že důvodem, proč je nyní považována za nakažlivou, je jeho objev bakterie. Proti tomuto závěru však existoval odpor a on litoval, že trvá dlouho, než bude jeho práce přijata a než budou zavedena vhodná ochranná opatření. Koch se domníval, že než bude moci o takových opatřeních diskutovat, musí podrobně popsat, jak bakterie napadá člověka. Koch předložil dva scénáře, z nichž ani jeden nebyl potvrzen a byl čistě spekulativní:
- Infekce tuberkulózními bacily, které pocházejí od tuberkulózních lidí.
- Bakterie, které jsou obsaženy v mléce a mase tuberkulózního skotu.
Koch odmítl druhou možnost na základě vlastních pozorování a pokusů, kdy stejná tuberkulózní bakterie, která se vyskytovala u skotu, nemohla způsobit onemocnění lidí. Jak již bylo uvedeno, toto bylo považováno za Kochův trapný omyl, neboť se nyní tvrdí, že se mýlil.
Koch se dále zabýval nakažlivostí hlenu pacientů s tuberkulózou a poznamenal, že obavy vzbuzují pouze nemocní s onemocněním hrtanu a plic. Domníval se, že i „ty nejmenší kapičky hlenu, které pacient vylučuje do vzduchu při kašli, čištění hrdla a dokonce i při mluvení, obsahují bacily a mohou způsobit infekci“. Riziko rozdělil na základě tzv. otevřených a uzavřených případů tuberkulózy. Ti, kteří byli považováni za „otevřené“, prý měli ve sputu více bakterií a byli tedy hrozbou pro šíření TBC, zatímco ti, kteří byli „uzavření“, hrozbu nepředstavovali. Koch však připustil, že „otevřené“ případy mohly žít se svými rodinami po celá léta, aniž by někoho nakazily. Poukazoval dokonce na to, že mezi ošetřovatelským personálem se infekce nevyskytovaly, protože buď zcela chyběly, nebo byly tak vzácné, že to bylo považováno za důkaz nenakažlivosti tuberkulózy. Koch dával za pravdu skutečnosti, že na „infekcích“ mají větší podíl životní podmínky než hypotetické šíření bakterií a tvrdil, že k těmto „infekcím“ vedou nehygienické podmínky a nedostatek slunečního světla a vzduchu. Šel dokonce tak daleko, že poukázal na to, že ti, kteří byli chudí a spali spolu v jedné posteli v horších životních podmínkách, měli více „infekcí“, což ho vedlo k prohlášení, že TBC je nemocí ubytování. Podle Kocha byli tedy lidé s tuberkulózou škodliví pouze tehdy, pokud se jednalo o „otevřené“ případy a žili ve špatných nehygienických podmínkách:
Současný stav boje proti tuberkulóze
„Před dvaceti lety nebyla tuberkulóza, a to ani ve své nejnebezpečnější formě, tedy při souchotinách, stále považována za infekční. Villeminovy práce a experimentální výzkumy Cohnheima a Salomonsena samozřejmě již poskytly určité indicie, které naznačovaly, že tato představa je mylná. Ale teprve objev tuberkulózního bacilu postavil etiologii tuberkulózy na pevný základ a získal přesvědčení, že se jedná o parazitární onemocnění, tj. infekční, ale také preventabilní.
Již v prvních pracích týkajících se etiologie tuberkulózy jsem poukázal na nebezpečí plynoucí z šíření exkrementů obsahujících bacily u konzumentů a navíc jsem naléhal, aby byla přijata preventivní opatření proti nakažlivé nemoci. Moje slova však nebyla vyslyšena. Bylo ještě příliš brzy a proto se stále nemohla setkat s plným pochopením. Sdílelo to osud tolika podobných případů v medicíně, kde bylo také zapotřebí dlouhé doby, než byly překonány staré předsudky a nová fakta byla lékaři uznána za správná.
Zcela postupně se však pak pochopení infekční povahy tuberkulózy šířilo, zapouštělo kořeny stále hlouběji a čím více se prosazovalo přesvědčení o nebezpečnosti tuberkulózy, tím více byla lidem vtiskávána nutnost chránit se před ní.“
„Než však přistoupíme k odpovědi na tuto otázku, musíme si dokonale ujasnit, jak dochází k infekci při tuberkulóze, tj. jak tuberkulózní bacily napadají lidský organismus; všechna profylaktická opatření proti infekčnímu onemocnění totiž mohou směřovat pouze k tomu, aby zárodky nemoci nenapadly tělo.
V souvislosti s nákazou tuberkulózou se dosud nabízely pouze dvě možnosti: zaprvé nákaza tuberkulózními bacily, které pocházejí od tuberkulózních lidí a zadruhé těmi, které jsou obsaženy v mléce a mase tuberkulózního dobytka.
Na základě výzkumů, které jsem provedl společně se Schützem a které se týkaly vztahu mezi lidskou a hovězí tuberkulózou, můžeme tuto druhou možnost zavrhnout, nebo na ni pohlížet jako na tak malou, že tento zdroj infekce je zcela zastíněn druhým. V podstatě jsme dospěli k závěru, že lidská a hovězí tuberkulóza se od sebe liší a že hovězí tuberkulóza nemůže být přenesena na člověka. K tomuto poslednímu bodu bych však rád dodal, aby nedošlo k nedorozumění, že mám na mysli pouze ty formy tuberkulózy, které mají význam v boji proti tuberkulóze jako epidemii, tedy generalizovanou tuberkulózu a především souchotiny. Kdybych se chtěl podrobněji zabývat velmi živou diskusí, která se nad touto otázkou rozvinula, zašlo by to příliš daleko; musím si to nechat na jinou příležitost. Chtěl bych k tomu jen poznamenat, že přešetření našich výzkumů, které bylo provedeno na císařském ministerstvu zdravotnictví v Berlíně s největší pečlivostí a na širokém území, vedlo k potvrzení mého názoru a že neškodnost bacilů „pearl disease“ pro člověka je přímo prokázána, navíc inokulací lidí materiálem z nich, jak to provedli Spengler a Klemperer. V důsledku toho mají v boji proti tuberkulóze význam pouze tuberkulózní bacily pocházející od lidí.
Ne u všech tuberkulózních pacientů však nemoc nabývá takových forem, aby se tuberkulózní bacily uvolňovaly v pozoruhodné míře. Ve skutečnosti pouze ti, kteří trpí tuberkulózou hrtanu a plic, produkují a nebezpečným způsobem šíří značné množství tuberkulózních bacilů. Stejně tak je však třeba poznamenat, že nejen plicní sekret zvaný sputum je nebezpečný kvůli obsahu bacilů, ale že podle Flüggeho výzkumů i ty nejmenší kapičky hlenu, které pacient vylučuje do vzduchu při kašli, čištění hrdla, a dokonce i při mluvení, obsahují bacily a mohou způsobit infekci.
Docházíme tedy k tomuto poměrně ostrému vymezení, že pouze ti tuberkulózní pacienti představují významné nebezpečí pro své okolí, kteří trpí hrtanovou nebo plicní tuberkulózou a mají hlen, který obsahuje bacily. Tento typ tuberkulózy se označuje jako „otevřený“ na rozdíl od „uzavřeného“, při němž se tuberkulózní bacily nevylučují do okolí.
Ale i u pacientů s otevřenou tuberkulózou je třeba rozlišovat, pokud jde o stupeň nebezpečí, které jim hrozí.
Lze totiž velmi často pozorovat, že tito pacienti žijí po léta se svými rodinami, aniž by někoho z nich nakazili. Za určitých okolností se v nemocnicích pro nemocné s nákazou může infekce mezi ošetřujícím personálem zcela neobjevovat nebo je dokonce tak vzácná, že se dokonce mělo za to, že v tom lze spatřovat důkaz nenakažlivosti tuberkulózy. Pokud se však na takové případy podíváme důkladněji, pak se ukáže, že pro zdánlivou nenakažlivost existují dobré důvody. V takových případech se jedná o pacienty, kteří jsou velmi opatrní, pokud jde o jejich sputum, kteří si cení čistoty svého domova a svého oblečení a navíc žijí v dobře větraných a osvětlených místnostech, takže zárodky, které se dostanou do vzduchu, mohou být rychle odneseny prouděním vzduchu nebo usmrceny světlem. Nejsou-li tyto podmínky splněny, pak o infekce není nouze ani v nemocnicích a domácnostech dobře situovaných lidí, jak nás každodenně učí zkušenost. Je tím častější, čím nehygieničtěji pacienti nakládají s vyměšováním, čím více je nedostatek světla a vzduchu a čím těsněji se nemocní tísní vedle zdravých. Riziko infekce se stává obzvláště vysokým, pokud musí zdraví lidé spát s nemocnými v jedné místnosti, a zejména, jak se bohužel stále děje u chudší části populace, na jedné a téže posteli.
V očích pozorných pozorovatelů nabyl tento druh infekce takového významu, že tuberkulóza byla jednoznačně a zcela oprávněně nazvána nemocí ubytování.
Stručně shrnuto, okolnosti týkající se infekce při tuberkulóze jsou následující.
Pacienty s uzavřenou tuberkulózou je třeba považovat za zcela neškodné. Rovněž lidé trpící otevřenou tuberkulózou jsou neškodní, pokud je jimi vylučovaným tuberkulózním bacilům zabráněno způsobit infekci čistotou, větráním atd. Pacient se stává nebezpečným teprve tehdy, když je sám od sebe nečistý nebo když se v důsledku pokročilé nemoci stane tak bezmocným, že již nedokáže dohlédnout na odpovídající likvidaci vykašlaného materiálu. Současně se riziko nákazy zdravého zvyšuje s nemožností vyhnout se bezprostřední blízkosti nebezpečného pacienta, tedy v přeplněných místnostech a zejména tehdy, když jsou tyto nejen přeplněné, ale i špatně větrané a nedostatečně osvětlené.“
https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1905/koch/lecture/
Pro ty, kteří se na to dívají logicky, není nález Mycobacterium tuberculosis v případech onemocnění důkazem, že tato bakterie je příčinou daného onemocnění. Korelace nerovná se příčinná souvislost. Dokonalým příkladem je nalezení hasičů na místě požáru, protože jsou tam téměř vždy první. Přesto to neznamená, že hasiči byli příčinou požáru, a jak všichni víme, jsou tam pouze proto, aby požár uhasili. Nalezení bakterií u „požáru“ tedy neznamená, že bakterie způsobily „požár“, protože tam klidně mohou být, aby „požár“ uhasily. Nicméně dát do souvislosti přítomnost bakterie s případy onemocnění a prohlásit ji za příčinu bylo přesně to, co Koch při vypracovávání svých závěrů udělal. Neměl žádné důkazy o tom, že by bakterie TBC způsobovala onemocnění lidí se stejnými příznaky nemoci, neměl žádný důkaz o nákaze a mohl pouze spekulovat o tom, jak se údajně šíří. Koch věděl, že to není dostatečný důkaz, a proto stanovil postuláty, které považoval za nutné požadavky, jež je třeba splnit, aby bylo možné tvrdit, že mikroorganismus je patogen. Tyto postuláty se staly známými jako Kochovy postuláty a jsou následující:
- Mikroorganismus se musí vyskytovat v hojném počtu u všech hostitelů trpících danou chorobou, ale neměl by se vyskytovat u zdravých hostitelů.
- Mikroorganismus musí být izolován z nemocného hostitele a vypěstován v čisté kultuře.
- Vypěstovaný mikroorganismus by měl vyvolat stejné příznaky onemocnění, když je vnesen do zdravého hostitele.
- Mikroorganismus musí být znovu izolován z inokulovaného nemocného pokusného hostitele a musí být prokázáno, že je totožný s původním původcem.
Splnil Koch své postuláty, aby mohl tvrdit, že Mycobacterium tuberculosis způsobuje příznaky tuberkulózy u lidí? Pokud je prvním požadavkem, aby se mikroorganismus nevyskytoval u zdravého člověka, pak to zjevně nesplnil. V níže uvedeném článku z roku 1937 se uvádí, že Koch skutečně našel bakterii tuberkulózy u zdravých, čímž nesplnil svůj první postulát:
https://www.atsjournals.org/doi/abs/10.1164/art.1937.36.3.355?journalCode=art
Už jen tato skutečnost měla Kocha okamžitě přimět k pochybnostem o jeho závěrech o nalezení patogenní příčiny TBC. I když se snažil zdůvodnit nález několika případů bakterie u zdravých, netušil, jak rozšířená je Mycobacterium tuberculosis ve zdravé populaci. Naprostá většina lidí, u nichž se bakterie vyskytuje, je asymptomatická, tj. bez onemocnění, a nikdy se u nich tuberkulóza neprojeví. Pokud se opět obrátíme na Wikipedii, zjistíme, že 90 % případů tuberkulózy je asymptomatických a z toho je pouze 10 % šance, že onemocní:
„Přibližně 90 % osob nakažených M. tuberculosis má asymptomatickou, latentní tuberkulózní infekci (někdy nazývanou LTBI)[57], přičemž pouze 10 % osob má celoživotní šanci, že latentní infekce přejde do zjevného, aktivního tuberkulózního onemocnění[58].“
Toto tvrzení podpořila i Světová zdravotnická organizace (WHO), ačkoli uvádí číslo 5-10 % případů tuberkulózy, u nichž se nemoc někdy rozvine:
„Přibližně čtvrtina světové populace je nakažena TBC, což znamená, že lidé byli infikováni bakteriemi TBC, ale (zatím) neonemocněli a nemohou ji přenášet.
Lidé nakažení bakteriemi TBC mají 5-10% celoživotní riziko, že onemocní TBC. Osoby s oslabeným imunitním systémem, jako jsou lidé s HIV, podvýživou nebo cukrovkou nebo lidé užívající tabák, mají vyšší riziko onemocnění.“
https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/tuberculosis
Toto tvrzení podpořila i CDC:
„Ne každý, kdo se nakazí bakteriemi TBC, však onemocní. V důsledku toho existují dva stavy související s TBC: latentní infekce TBC a onemocnění TBC.
Co je latentní infekce TBC?
Osoby s latentní infekcí TBC se necítí nemocné a nemají žádné příznaky. Jsou infikovány bakterií M. tuberculosis, ale nemají onemocnění TBC. Jediným příznakem infekce TBC je pozitivní reakce na tuberkulinový kožní test nebo krevní test na TBC. Osoby s latentní TBC infekcí nejsou infekční a nemohou šířit TBC infekci na ostatní.
Celkově se bez léčby u přibližně 5 až 10 % infikovaných osob někdy v životě rozvine onemocnění TBC. Přibližně u poloviny osob, u kterých se TBC rozvine, se tak stane během prvních dvou let od nakažení. U osob s oslabeným imunitním systémem, zejména u osob s infekcí HIV, je riziko vzniku onemocnění TBC podstatně vyšší než u osob s normálním imunitním systémem.“
https://www.cdc.gov/tb/publications/factsheets/general/ltbiandactivetb.htm
Koch nemohl splnit svůj první postulát, protože bakterie tuberkulózy se pravidelně vyskytuje u osob, které nemocí netrpí. Neprokázal tedy, že bakterie TBC způsobuje tuberkulózu. Pokud vůbec něco, pak to, že Mycobacterium tuberculosis je jen zřídka spojeno s příznaky onemocnění.
Pokud však výše uvedené informace nestačí k tomu, abyste se přesvědčili, že Robert Koch nikdy nedokázal, že Mycobacterium tuberculosis způsobuje u lidí onemocnění, možná vám to umožní tato další informace. Jako poslední hřebíček do rakve tomuto tvrzení posloužilo přetisknutí Kochova článku z roku 1882, které v komentáři časopisu přineslo velmi zajímavé odhalení. V závěru článku je odhaleno, že Koch nemohl definitivně prokázat bakterii jako příčinu onemocnění u lidí:
Etiologie tuberkulózy
„Koch měl také štěstí, že kmen tuberkulózního bacilu, který je patogenní pro člověka, lze tak snadno přenést na morčata. Bez pokusného zvířete, které by po očkování tuberkulózním materiálem vykazovalo charakteristické příznaky, by jeho práce byla mnohem těžší. Možná by se mu podařilo organismus úspěšně vykultivovat, ale skutečný důkaz, že tento organismus je původcem tuberkulózy, by byl mnohem obtížnější. Je třeba poznamenat, že v této práci nemá konečný důkaz, že organismus, který izoloval v čisté kultuře, je skutečně příčinou lidské tuberkulózy. Toho by bylo možné dosáhnout pouze provedením očkování u lidí. Protože to nelze provést, můžeme pouze usuzovat, že izolovaný organismus způsobuje lidskou nemoc. Takové dilema má badatel lidských nemocí vždy. Musí se s ním naučit žít.“
Robert Koch nezískal Nobelovu cenu za to, že prokázal, že Mycobacterium tuberculosis je u člověka patogenní. Byl oceněn za svou práci s tuberkulózou. Nikdy nebyla učiněna žádná zmínka o tom, že Koch prokázal bakterii jako původce nemoci, s níž byla spojována. Tvrzení, že udělení Nobelovy ceny je důkazem toho, že Koch objevil patogenní příčinu, je tedy zcela mylné.
Kdyby byl Koch poctivým badatelem, přiznal by, že nemohl splnit ani svůj první postulát. Viděl by, že nedostatek infekcí a nakažlivých ohnisek u těch, kteří se pohybovali v okolí těžce nemocných, jsou jasným znamením, že bakterie není přenosná. Uvědomil by si, že jeho neúspěch při „léčení“ tuberkulózy tuberkulinem byl způsoben nepřesností jeho patogenetického předpokladu. Přiznal by, že jediné, co udělal, bylo, že objevil mikroorganismus, který se vyskytuje u mnoha lidí, ať už nemocných, nebo zdravých. Robert Koch však nebyl poctivým badatelem a jeho podvod vedl ostatní k nepravdivým a mylným tvrzením o jeho práci. Je na čase uvést věci na pravou míru.
Zde je související článek, který jsem napsal pro viroLIEgy.com a který se zabývá Kochovými postuláty a asymptomatickými nosiči:
Doporučené další zdroje, pozn. překl.:
K “viru” tabákové mozaiky:
K udělování Nobelových cen:
Ke Kochovi, Pasteurovi, bakterím, atd
Tuberkulóza/souchotiny z hlediska 5 biologických zákonů GNM:
Kde je infekce? Zdroj Přeložil: Vladimír Bartoš Jedním z důvodů, proč se rád zabývám lidmi, kteří mě zpochybňují v otázce patogenních „virů“ a bakterií, je to, že si z těchto diskusí vždy odnáším něco nového. Zjišťuji, že při hledání relevantních informací, které by buď lépe vysvětlily můj postoj nebo vyvrátily…