Dr. Hamer: 2006 Rok Germánské Nové Medicíny
25 let potlačování poznání
Prezentace od Dr. med. mag. theol. Ryke Geerd Hamera na Prvním mezinárodním kongresu o
komplementární a alternativní léčbě rakoviny
14./15. května 2005
Madrid, Španělsko
Přeložil: Vladimír Bartoš
Úvod k prezentaci
Vážení přátelé, dámy a pánové „kolegové“.
Mám tu velkou čest představit vám nejúžasnější dar, jaký kdy bohové člověku dali.
Na tento kongres jsem byl pozván, ale v současné době jsem ve francouzském vězení za „podněcování k nové medicíně s cílem praktikovat“.
To je doslova obvinění a důvod odsouzení.
Po 8 a půl měsících vyšetřovací vazby se nyní, den po mých 70. narozeninách, může konečně uskutečnit přezkum vazby.
Licence k výkonu lékařské praxe mi byla odebrána již v roce 1986, a to doslova: „za to, že jsem se nezřekl železného pravidla rakoviny a nepřešel na konvenční medicínu“.
24 let jsem byl pronásledován, bylo mi vyhrožováno, byl jsem pronásledován a nyní jsem byl již podruhé uvězněn, ačkoli jsem se ničeho nedopustil – kromě toho, že jsem znovu objevil tuto úžasnou Novou medicínu s jejími pěti biologickými zákony přírody, které ve skutečnosti existují již miliony let a budou existovat vždy.
To je celý můj zločin!
Když vám představuji tuto novou medicínu, musíte vědět, že je vlastně „zakázaná“, ačkoli ji již ve 30 posudcích potvrdili lékaři a profesoři a doložili podpisem – ale zjevně již 20 let ji mohou praktikovat pouze židovští lékaři.
Tak jsem vás varoval před pravdou!
Náš kongres se jmenuje Kongres alternativní medicíny, mnou něžně nazývaný alter-naivní medicína. Alternativní medicína ze své podstaty existuje pouze do té doby, dokud je potlačováno uvědomění si skutečných souvislostí. Co je správné a co ne, lze v dnešní době snadno objasnit reprodukcí během několika hodin nebo dnů: Poté je opět k dispozici pouze jedna medicína – podle našich nejlepších znalostí ta správná.
Obecně se však používá ve významu „alternativní medicína“.
K tomu je třeba říci následující. Jak za chvíli uvidíte, v Nové medicíně takzvané nemoci, jak jsme je dosud chápali, ve skutečnosti neexistují.
Mají význam pouze biologické speciální programy přírody. A v podstatě je nemusíte „léčit“, ale nechat je v klidu běžet, protože mají vždy biologický význam.
Celé naše dilema pramení z toho, že v Evropě jsme 1500 let praktikovali symptomatickou medicínu. Vše bylo nábožensky rozděleno na „benigní“ a „maligní“:
Rakovina byla zhoubná, mikroby, horečka, únava, všechny údajné „příznaky nemoci“ byly zhoubné a musely být vymýceny – stejně jako hřích.
Protože nikdo nic nevěděl a nebyla známa žádná kauzální terapie, existovalo asi 1000 alternativních terapií.
Ale pokud matka příroda – navzdory našim nesmyslným pseudoterapeutickým pokusům – pak dovedla své léčení do konce – pak jsme si to připsali jako své vlastní „úspěchy“. My, čarodějovi učni, jsme si připadali tak chytří!
Před následujícím úvodem do Nové medicíny nebo nyní: Germánské Nové medicíny – dovolte mi prosím krátké vysvětlení:
To, že jsem Novou medicínu přejmenoval na Germánskou Novou medicínu, mělo jediný důvod, protože mezitím se asi 15 směrů tzv. alternativní terapie také nazývalo Novou medicínou, protože název nemohl být chráněn. Musel jsem si tedy najít nové jméno. A protože tato Medicína byla objevena v Germánii, v zemi básníků a myslitelů, hudebníků, vynálezců a objevitelů, která je také matkou téměř všech evropských jazyků, nazval jsem ji Germánskou Novou Medicínou. Od té doby jsem však byl obviňován z antisemitismu i sektářství.
Nyní však k pěti biologickým zákonům přírody germánské nové medicíny:
Přednáška
V konvenční nebo alternativní medicíně, která u nás převládá, všechny takzvané nemoci jsou považovány za „chyby“ přírody, za zhroucení takzvaného „imunitního systému“ jako něco „zhoubného“, co se snaží organismus zničit a proto je třeba proti nim bojovat a vymýtit je všemi dostupnými prostředky lékařsko-vojenské strategie.
Za 24 let intenzivního studia tohoto tématu jsem se od této myšlenky vzdálil na světelné roky.
Samozřejmě není snadné udělat skok do nové dimenze biologicko-medicínského myšlení hned na první pokus.
Přesto se vám pokusím v krátkém čase poskytnout přehled.
Germánská nová medicína (jak se jí nyní říká), kterou jsem objevil v roce 1981, je přísná přírodní věda, která má pouze 5 biologických přírodních zákonů. (a žádnou hypotézu), s níž lze nyní přísně vědecky reprodukovat jakýkoli případ pacienta. Mimochodem, toto bylo předvedeno a oficiálně ověřeno na Trnavské univerzitě (Slovensko) ve dnech 8. a 9. září 1998!
Germánská Nová medicína přesně popisuje medicínsko-biologické souvislosti živého organismu jako jednoty psychiky, mozku a orgánu.
Všechny psychické a orgánové procesy jsou propojeny mozkem a jsou v něm koordinovány. Mozek je takříkajíc velkým počítačem našeho organismu, psychika se stává programátorem, tělo a psychika zase společně úspěšným orgánem počítače a to jak při optimálním naprogramování, tak při narušení programu. V žádném případě totiž nejde jen o to, že psychika programuje mozek a orgán, ale orgán je také schopen vyvolat automatické programování mozku a psychiky v případě zranění.
Tímto způsobem se Germánská Nová medicína zásadně liší od všech dosavadních lékařských směrů, zejména od tzv. ortodoxní medicíny.
Germánská Nová medicína je empirická přírodní věda – založená na 5 biologických přírodních zákonech – které vždy existovaly a vždy budou existovat – a které jsem znovu objevil až já. Platí pro lidi, zvířata i rostliny, dokonce i pro jednobuněčné organismy – pro celý živý vesmír. A platí samozřejmě pro všechny takzvané „nemoci”, protože každá z nich je pouze částí normálně dvoufázového smysluplného biologického speciálního programu přírody (SBS).
Neznalost těchto pěti biologických zákonů přírody v medicínsko-klinickém smyslu nám znemožnila správně klasifikovat medicínu nebo správně vidět či posoudit byť jen jedinou nemoc.
Ani jsme nikdy nemohli pochopit rakovinu a její souvislosti, protože jsme ji považovali za nevyléčitelnou a uchýlili jsme se k odstraňování příznaků rakoviny na organické úrovni.
Stejně tak jsme například neměli možnost vůbec pochopit takzvané infekční nemoci, protože jsme si mysleli, že se jedná o agresivní fáze nemoci, ve kterých nás mikrobi chtějí zničit a nikoli o hojivé fáze, kterými ve skutečnosti jsou.
Stejně tak nebyl brán v úvahu zákon dvoufázové povahy nemocí z důvodu neznalosti korelací a nebyla zohledněna ani psychologická a mozková rovina, význam levorukosti a pravorukosti. Nemluvě o epileptoidní krizi, která je spolu s tzv. Syndromem nejčastější příčinou úmrtí.
Všechny tyto nové možnosti rozpoznání a schopnosti uzdravení vycházejí z pochopení takzvaného železného pravidla rakoviny, prvního přírodního zákona a takzvaného DHS = syndromu Dirka Hamera, jak jsem ho nazval, když jsem sám byl tak otřesen smrtí svého syna a onemocněl rakovinou varlat.
Říká se mu železné pravidlo, protože je to biologický zákon.
Stejně jako biologický zákon například platí, že dítě má vždy otce a matku, jinými slovy, na narození nového dítěte se vždy podílejí dva. V Germánské Nové medicíně máme 5 biologických přírodních zákonů, které jsou takříkajíc železné.
1. přírodní zákon –
ŽELEZNÉ PRAVIDLO RAKOVINY – má 3 kritéria:
1. Kritérium:
Každý smysluplný biologický speciální program (SBS) pochází z DHS. (syndrom Dirka Hamera), tj. s velmi těžkým, vysoce akutním dramatickým a izolovaným konfliktním zážitkem šoku – současně na třech úrovních:
1. v psychice
2. v mozku
3. na orgánu
Tato sportovní fotografie ilustruje, jak je brankář přistižen „na špatné noze“, když se zděšeně dívá na odražený míč, který očekával v druhém rohu. Nemůže špatně vykročit. To je typická situace při DHS. Jedinec je přistižen na špatné noze.
DHS je těžký, velmi akutně dramatický a izolující konfliktní šok, který jedince zastihne „na špatné noze“, ale zároveň také šance pro přírodu, aby tuto událost napravila a aby byl člověk vůbec schopen zvládnout situaci, která nečekaně nastala. Protože v tomto okamžiku se prakticky synchronně zapíná zvláštní program: v psychice, v mozku a v orgánu, a tam je také zjistitelný, viditelný a měřitelný! Vždy se také jedná o konfliktní zkušenost, nikoli o zásah osudu nebo událost, kterou by postižený stejně nemohl změnit.
Přesně od DHS má pacient permanentní stres, tj. má velmi studené ruce a nohy, dnem i nocí přemýšlí o svém konfliktu a snaží se ho vyřešit.
V noci už nemůže spát, a pokud ano, tak jen první polovinu noci, po půl hodině. Už nemá chuť k jídlu, hubne.
Jedná se o konfliktně aktivní fázi.
Takže na rozdíl od běžných konfliktů a problémů vidíme u těchto biologických konfliktů, že se pacient dostává do permanentního stresu, který vytváří velmi určité definované příznaky, které nelze přehlédnout.
Tento stav se nezmění, dokud pacient tento konflikt nevyřeší. Poté dojde k uklidnění. Psychika se musí zotavit. Pacient se cítí ochablý a unavený, ale jako by se mu ulevilo, má dobrou chuť k jídlu, tělo je horké, často horečka, často bolest hlavy. Spí opět dobře, ale obvykle až od tří hodin ráno.
Jedná se o fázi řešení konfliktu (fáze hojení, pozn. překl.).
My všichni lidé dokážeme snášet mnohonásobně větší množství konfliktů, aniž bychom z nich onemocněli, ale jen tehdy, když máme čas se na ně předem adaptovat.
V okamžiku DHS se však může stát více, protože v této chvíli jsou položeny koleje, po kterých se bude nemoc v dalším průběhu valit.
Koleje jsou dalšími konfliktními aspekty v souvislosti s DHS, tj. okolnostmi, které mohou být přiasociovány v momentu DHS. Lidé a zvířata si pamatují nejen nejmenší detaily okamžiku DHS, ale také doprovodné okolnosti, jakoby snímek pořízený zábleskem světla – aniž by si to však uvědomovali – včetně zvuků nebo hluků, pachů, vjemů všeho druhu, dokonce i chuťových vjemů a tyto záznamy si uchovávají prakticky po celý život. Pokud je pacient později uveden na takovou dráhu (stopu), může dojít k recidivě celkového konfliktu.
Kromě vlastní stopy DHS však existují i tzv. vedlejší stopy, tj. doprovodné okolnosti, které si jedinec v době DHS také pamatuje jako významné. Současně se může vyskytovat i 5 nebo 6 souběžných stop. Je důležité vědět, že z takové vedlejší dráhy se vždy přechází na dráhu celou. Odtud název koleje.
My lidé vnímáme tyto dráhy jako „patologické“, mluvíme pak o alergii, proti které je třeba bojovat. Mluvíme o senné rýmě, astmatu, neurodermatitidě atd., což je nevybíravé označení pro různé konflikty ve zcela odlišných fázích, spolu s jejich fyzickými a mozkovými příznaky.
Pokud jsme našli DHS, se všemi kolejemi, které se rozkmitaly v okamžiku DHS, pak je můžeme v budoucnu přivítat s úsměvem.
Víme však také, že skutečný konflikt dosud nebyl řádně vyřešen.
Příklad:
Mladá žena trpěla kvůli amniocentéze (za účelem prokázání otcovství) konflikt mezi matkou a dítětem, s rakovinou prsu. Během zákroku dostala hrozný strach, že dítěti ublížila. Následně se celý proces určení otcovství rozběhl v těchto zajetých kolejích, ačkoli se dítě už dávno narodilo zdravé. Pokaždé, když přišel dopis od právníka nebo od soudu, vrátila se na trať a rakovina prsu pokračovala. DHS tedy zahrnuje nejen akutní dramatický konfliktní šok, který nás zastihl „na špatné noze“, ale také obsah konfliktu, který určuje lokalizaci Hamerova ohniska v mozku a lokalizaci rakoviny, nekrózy nebo funkčního selhání orgánu. Jak ale vidíte, v okamžiku DHS se toho může stát ještě více: Protože ve druhém případě jsou položeny koleje, po kterých se vždy v následujícím čase jede, nebo po kterých se vlak vždy v následujícím čase opět rozjede.
Druhé kritérium
V okamžiku DHS určuje biologický konflikt jak lokalizaci SBS v mozku, jako tzv. Hamerovo ohnisko, tak lokalizaci na orgánu jako rakovinu nebo její ekvivalent.
To znamená: V okamžiku tohoto DHS se prakticky synchronně zapne speciální program (SBS): v psychice, v mozku a na orgánu. Ale to jsou jen představované tři úrovně, abychom mohli pracovat diagnosticky a terapeuticky. Ve skutečnosti se jedná o jednu jednotku, kterou můžeme zaregistrovat na všech třech úrovních.
Každý konflikt má však také velmi specifický obsah, který je definován v okamžiku DHS. Konfliktní obsah vzniká asociativně, tj. mimovolným přiřazováním myšlenek a většinou mimo filtr naší mysli.
Myslíte si, že přemýšlíte, ale ve skutečnosti vás konflikt zasáhl už několik vteřin předtím, než jste začali přemýšlet.
Tento nečekaný šok zanechá v mozku stopy, které lze vyfotografovat pomocí počítačové tomografie (CT) mozku.
Toto relé se nazývá Hamerovo ohnisko (HH). Tento termín však pochází od mých oponentů, kteří tato místa, která jsem objevil, nazývali „legrační Hamerova ohniska“.
Tyto HH vypadají jako soustředné kruhy střeleckého terče nebo jako obraz vodní hladiny, do které byl vhozen kámen.
To znamená, že ke každému obsahu konfliktu patří zcela konkrétní orgánová událost a zcela konkrétní relé v mozku.
V okamžiku DHS již můžeme tyto změny v mozku pozorovat.
Typické Hamerovo ohnisko (HH) v konfiguraci střeleckého terče v počínající hojivé fázi.
Čím rozsáhlejší je HH, tím rozsáhlejší je nádor nebo nekróza na orgánu nebo změny buněk. Čím intenzivnější je konflikt, tím rychleji nádor roste, tím větší je nekróza nebo například osteolýza na orgánu a tím větší jsou změny v buňkách u nádorů, které nepodléhají mitotické buněčné proliferaci.
V této fázi dochází k dočasnému otoku mozku, který může rovněž způsobit problémy, např. pokud konflikt trvá delší dobu nebo pokud se otok mozku nachází na nepříznivém místě, případně má HH intra- a perifokální edém.
Zvláště rozšířený je edém v orgánu a v korelujícím HH v mozku, se současně probíhajícím konfliktem opuštění a existence se zadržováním vody ve sběrných ledvinových kanálcích, který pak nazýváme „Syndrom“. HH se pak stává tzv. „prostorově náročným procesem“ a vytváří si prostor tím, že se snaží odsunout okolí nebo se otiskuje do okolní mozkové tkáně.
V mozku se obě fáze (fáze aktivního konfliktu a fáze po vyřešení konfliktu (hojivá)) přirozeně nacházejí na stejném místě, ale v různých stavech:
Ve fázi aktivního konfliktu (konfliktně aktivní fáze) vždy s ostře vyznačenými kruhy a ve fázi po vyřešení konfliktu (fáze hojení) je HH zduřelé, edematizované a ztmavlé.
Na konci hojivé fáze se pak ukládá tzv. glie, tj. neškodná mozková pojivová tkáň, která slouží k opravě Hamerova ohniska.
Tato světlá Hamerova ohniska s hustou glií, která lze na počítačovém tomogramu snadno obarvit jodovou kontrastní látkou, jsou tedy reparací organismu na Hamerových ohniscích a není tedy důvod ke znepokojení.
V zásadě se po zhojení HH jedná o neškodnou jizvu po prodělané tzv. nemoci s gliovými ložisky, tzv. gliovými prstenci, které jsou bohužel stále považovány za „mozkové nádory“, např. gliomy, astrocytomy, oligodentrogliomy, glioblastomy atd., jsou chybně interpretovány a naneštěstí – ke škodě pacientů – operovány.
Samotné mozkové buňky se však po narození nemohou vůbec rozmnožovat. V tomto ohledu skutečné mozkové nádory vůbec nemohou existovat.
Šipka vpravo: HH v pravém spánkovém mozku. Stav po infarktu myokardu (teritoriální konflikt). Šipka vlevo: Karcinom varlete (konflikt ztráty), pro pravé varle, již v řešení. Pacient, farmář, utrpěl DHS o půl roku dříve, když měl jeho jediný syn vážnou nehodu na motorce. Syn byl dlouho na jednotce intenzivní péče a pacient si myslel, že zůstane mrzákem.
Syn se však opět uzdravil.
Čtyři týdny poté, co byl syn opět schopen pracovat na farmě, utrpěl otec srdeční infarkt, závratě, bolesti hlavy a problémy s rovnováhou.
Po vyřešení konfliktu tedy utrpěl infarkt.
Jelen také trpí biologickým konfliktem, územním (teritoriálním) konfliktem, s anginou pectoris ve fázi aktivního konfliktu, kdy je vyhnán z území svým soupeřem. Současně organicky dochází k ulceraci koronárních cév, tj. koronární cévy se v důsledku ulcerace rozšíří a nyní může přečerpávat dvakrát až třikrát větší množství krve. Nyní odpočívá a hledá vhodný okamžik, kdy by mohl mladého soupeře opět vyhnat z území. A tuto moc získá pouze díky tomuto speciálnímu programu, jinak se mu to nepodaří.
Pokud by jelen dostal uklidňující léky, nikdy by nebyl schopen získat zpět své území.
Pro muže je tímto územím například jeho vlastní firma, přítelkyně, rodina nebo pracoviště. U lidí máme několik teritorií – i auto může být teritoriem. U lidí je infarkt zaznamenán pouze v případě, že konflikt trval alespoň 3-4 měsíce a obvykle je smrtelný, pokud konflikt trval déle než 9 měsíců a je přehlédnut nástup vagotonické fáze hojení.
Jiná situace je v případě infarktu myokardu (řízeno z mozkové dřeně).
Obsah konfliktu je: Pocit přetížení – doprovázený nekrózou myokardu v konfliktně aktivní fázi a v hojivé fázi neboli epileptické krizi, která znamená přechod vagotonické fáze, pak dochází k epileptickému infarktu, tzv. infarktu myokardu.
Třetí kritérium
Průběh SBS na všech třech úrovních, od DHS po vyřešení konfliktu a epileptickou/epileptoidní krizi na vrcholu fáze uzdravování a návratu k normalizaci, je synchronní!
To znamená, že i průběh těchto speciálních programů je synchronní na všech třech úrovních. Pokud konflikt sílí, zvětšuje se například i rakovina orgánu.
Pokud se konflikt oslabí, oslabí se i na ostatních úrovních. Pokud je konflikt vyřešen (CL), dochází také k vyřešení konfliktu na všech 3 úrovních. Pokud dojde k recidivě, dochází k recidivě opět na všech třech úrovních.
Konfliktolýza (CL) je také velmi výrazným bodem, protože každá nemoc má své velmi specifické léčebné příznaky, které začínají až s vyřešením konfliktu.
Fantastická věc.
Pokud se pacienta zeptáme na jeho konflikt, máme psychologickou rovinu. Pokud provedeme počítačový tomogram (CT) mozku, máme k dispozici úroveň mozku. A na orgánové úrovni to samozřejmě můžeme také detekovat – např. jako ochrnutí, neurodermatitidu, cukrovku atd.
Fascinující na Germánské Nové medicíně je to, že z CT mozku můžeme nejen okamžitě určit typ biologického konfliktu nebo obsah konfliktu, případně který orgán je postižen a zda dochází k proliferaci nebo redukci buněk, ale můžeme také „kriminalisticky“ zjistit, zda se konflikty nacházejí ve fázi konfliktně aktivní (ca-fáze) nebo již ve fázi hojení (pcl-fáze).
Druhý přírodní zákon
Zákon o dvoufázové povaze všech smysluplných biologických speciálních programů za předpokladu, že dojde k vyřešení konfliktu.
Tento přírodní zákon důkladně převrací naruby všechny naše dosavadní domnělé poznatky, protože všechny nemoci v celé medicíně probíhají tímto dvoufázovým způsobem. V minulosti jsme z neznalosti těchto souvislostí popsali v našich lékařských učebnicích několik stovek „studených nemocí“ a stejně tak několik stovek „horkých nemocí“. „Studené nemoci“ byly ty, při kterých měli pacienti studenou vnější pokožku, studené končetiny, byli v neustálém stresu, hubli, měli potíže s usínáním a spaním po celou noc. “Horké nemoci” byly ty, při kterých měli pacienti teplé nebo horké končetiny, většinou horečku, dobrou chuť k jídlu, ale velkou únavu.
V případě takzvaných „studených nemocí“ byla následná fáze hojení přehlížena nebo nesprávně interpretována jako vlastní „nemoc“. V případě takzvaných „horkých“ nemocí, které již představovaly fázi uzdravení po předchozí konfliktně-aktivní fázi, byla tato chladná fáze přehlížena nebo nesprávně interpretována jako vlastní „nemoc“. Nyní víme, že dvě takzvané bývalé nemoci tvoří vždy zvláštní program, tedy vždy tandem.
Možná bychom se mohli ptát, proč tuto zákonitost lékaři nerozpoznali už dávno, když je tato bifázická povaha tak krásně zákonitá.
Bylo to jednoduše proto, že pouze část konfliktů našla řešení.
Pokud se konflikt nepodaří vyřešit, zůstává onemocnění monofázické, tj. jedinec zůstává v konfliktní aktivitě, stále více hubne a nakonec umírá na vyčerpání nebo kachexii.
Když se ohlédneme zpět, v dřívější medicíně nebyla správně rozpoznána ani jedna „nemoc“.
Schéma ukazuje, jak se v důsledku DHS z normálního denního a nočního rytmu stala trvalá sympatikotonie, která trvá, dokud v důsledku řešení konfliktu nedojde k trvalé vagotonii.
Tato permanentní vagotonie je v nejnižším bodě přerušena tzv. epileptickou či epileptoidní krizí nebo sympatikotonickým hrotem, který signalizuje změnu vagotonické fáze.
Protože každá nemoc, která má řešení konfliktu, má také fázi konfliktní a fázi hojení. A každá fáze hojení – pokud není přerušena konfliktně aktivním relapsem – má také epileptoidní nebo epileptickou krizi, tj. bod zlomu fáze hojení, v nejnižším bodě vagotonie.
Tato eplileptická nebo epileptoidní krize je proces, který matka příroda praktikuje již miliony let. Probíhá na všech třech úrovních současně. Účelem této krize, která nastává na vrcholu fáze uzdravování, je návrat k normálu. To, co běžně nazýváme epileptickým záchvatem se svalovými křečemi, je pouze zvláštní forma epileptické krize a to po vyřešení motorického konfliktu.
Epilepsím podobné, tj. epileptoidní krize se vyskytují v zásadě u všech tzv. nemocí – u všech se však mírně liší. U nich se však tonicko-klonické záchvaty nevyskytují jako v případě motorických konfliktů, ale každý biologický typ konfliktu a typ onemocnění má také svůj specifický typ epileptoidní krize.
Matka příroda vymyslela pro tento významný proces takříkajíc trik: Uprostřed fáze hojení dochází u pacienta k fyziologické recidivě konfliktu, tj. v této krizi pacient znovu zrychleně prožívá celý svůj konfliktní proces, což má za následek, že se velmi krátce dostává do fáze stresu, má studené ruce, je centralizovaný, se studeným potem a na krátkou dobu znovu prožívá všechny příznaky konfliktní aktivity. Z toho vyplývá silná bolest anginy pectoris při infarktu.
Epileptoidní krize nás tak často staví před ještě větší klinické úkoly: např. lýza při pneumonii, infarkt myokardu po teritoriálním konfliktu, infarkt pravé srdeční komory s plicní embolií nebo absence po separačním konfliktu, také diabetes nebo hypoglykémie.
Například v případě koronárního infarktu, pokud konflikt trvá déle než 9 měsíců, se šance na přežití podle současného stavu konvenční léčby snižují. Jak ukázala naše vídeňská studie infarktu, nepřežil ani jeden pacient, který měl teritoriální konflikt trvající déle než 9 měsíců a to za předpokladu „normální“ konfliktní aktivity. V případě takzvaného Syndromu je však všechno úplně jinak. Dnes se však může výrazně snížit, pokud je léčba zahájena včas, tj. v období 3.-6. týdne vagotonie před epileptoidní krizí nebo epileptickou krizí resp. srdečním infarktem.
Velmi důležitým kritériem v Germánské Nové Medicíně je lateralita pacienta. Protože bez určení leváctví či praváctví nelze v G. Nové Medicíně vůbec pracovat. Stejně jako je třeba vědět, kolik je pacientce let, jakého je pohlaví a zda je třeba zohlednit nějaké hormonální zvláštnosti nebo zásahy, např. antikoncepční pilulky, odstranění vaječníků nebo ozařování vaječníků, chemoterapie, užívání hormonů, menopauza atd., je třeba také vědět, zda je pacientka pravák nebo levák.
Každý se o tom může přesvědčit sám:
Pokud tleskáte jako v divadle, ruka nahoře je vedoucí rukou, tj. určuje levo-pravorukost. Pokud je pravá ruka nahoře, jste pravák, a naopak, pokud je levá ruka nahoře, jste levák od mozku.
Tento test je velmi důležitý pro zjištění, kterou mozkovou hemisférou člověk pracuje, protože existuje mnoho přeškolených leváků, kteří se považují za praváky.
Levorukost a pravorukost začínají v mozku, přesněji v mozečku. Zatímco v mozkovém kmeni nehraje lateralita prakticky žádnou roli.
To znamená, že již s počátkem prvního buněčného dělení začíná vývoj počítačové části „mozečku“ a s ním i diferenciace na praváky a leváky. Levorukost také přesouvá konflikt na opačnou stranu mozku než je obvyklé u pravorukých. Leváci jsou takříkajíc „polarizováni“ jinak, od psychiky po mozek.
Proto nezeptat se pacienta, jestli je levák nebo pravák, je v Germánské Nové medicíně považováno za hrubou chybu, protože je to nesmírně důležité pro přiřazení konfliktů k Hamerovým ohniskům a rakovinnému nádoru nebo nekróze na orgánu, protože to nerozhoduje jen o konfliktu a mozkové dráze, ale také o tom, jakou „nemocí“ nebo SBS může pacient vůbec trpět a kterým konfliktem.
Například v mozečku konflikty zasahují striktně podle příslušnosti obsahu konfliktu ve vztahu k orgánu, tj. jednotlivé strany mozečku jsou konfliktně tematicky vázány.
Konflikt péče/starosti o matku a dítě vždy zasáhne pravý laterální mozeček u pravoruké ženy, což ovlivňuje mléčné žlázy levého prsu, a když existuje ještě další konflikt kvůli jinému dítěti nebo například další konflikt péče/starosti o dceru/matku vlastní matky, pak tyto dva konflikty také stále zasahují stejné mozkové relé jako Hamerovo ohnisko.
Zde je však třeba rozlišovat, ale pouze pro případ, kdy matka své dospělé dítě již případně necítí jako „dítě“ nebo ho cítí jen částečně a nyní je možná partnerem. Pak by konflikt zasáhl opačnou stranu v levém mozečku a vyvolal by rakovinu pravého prsu, protože levá strana mozečku je trvale zodpovědná za pravou stranu těla, stranu partnera. To se týká nejen manžela, přítele, otce nebo bratra, ale také sestry, tchyně nebo sousedky atd.
CT snímek pravý mozeček pro levý prs. Rakovina prsu (adenoidní). Konflikt starosti matka/dítě nebo dítě/matka u pravoruké ženy.
Zde je příklad: Matka utrpěla konflikt starosti matka/dítě, protože její dítě vběhlo pod auto a bylo vážně zraněno. Matka si nyní vyčítá: „Přála bych si, abych ji držela pevněji za ruku.“ Od té chvíle má pacientka studené končetiny, nemůže spát, nemá chuť k jídlu, hubne a ve dne v noci myslí jen na svůj konflikt, o kterém také nemůže mluvit.
Během této konfliktně aktivní fáze, kdy matka neustále přemýšlí, co se děje, pozorujeme v levém prsu (pokud je pravačka) proliferaci buněk mléčné žlázy, kterou nazýváme rakovinou prsu. A kromě růstu rakoviny vidíme v „počítačovém“ relé odpovědném za levý prs v pravém mozečku zároveň tvorbu Hamerova ohniska jako známku konfliktní aktivity, tedy Smysluplného biologického speciálního programu (SBS).
Dokud konflikt trvá, roste tzv. nádor mléčné žlázy. Teprve když je dítě opět zcela zdravé, je konflikt vyřešen a růst mléčné žlázy, tedy rakoviny, se zastaví.
Pacientka s adenoidním karcinomem prsu
a) Konflikt matka/dítě
b) Konflikt dítě/matka
Mimochodem:
V případě tzv. duktálního karcinomu mléčného kanálu, jehož relé se nachází v mozkové kůře, je obsahem konfliktu separační konflikt, s tvorbou vředů v mlékovodech ve fázi aktivního konfliktu a s otokem a zarudnutím prsu ve fázi hojení.
Pokud dva konflikty zasáhly dvě různé mozečkové hemisféry, např. pravý a levý prs, hovoříme o „mozečkově-schizofrenní konstelaci“. To je spojeno s těžkou poruchou emotivity paranoidně-deluzivním způsobem, aniž by byla narušena formálně logická schopnost myšlení;
Např. „Cítím se vyhořelý, úplně prázdný, už nic necítím“. (tzv. „asociální paranoia“)
Takzvaná schizofrenie je prakticky „nouzovou reakcí organismu“, když člověk nevidí možnost zpracovat konflikty. Někteří lidé se již domnívali, že schizofrenie neboli „rozpolcené myšlení“ může být způsobeno tím, že mozkové hemisféry nemyslí ve „stejném rytmu“. Nikoho však nikdy nenapadlo, že by to mohlo být způsobeno dvěma různými aktivními biologickými konflikty, ačkoli se to při zpětném pohledu zdá tak zřejmé.
Téměř všechny psychiatrické kliniky dnes mají CT, ale nikdo si nikdy ničeho nevšiml, protože psychiatři obvykle o CT mozku nic nevědí a neuroradiologové se o (biologické) konflikty nezajímají.
Typická cerebelárně schizofrenní konstelace.
Třetí přírodní zákon
Ontogeneticky determinovaný systém smysluplných biologických speciálních programů rakoviny a jejich ekvivalentů
Embryologové obecně dělí embryonální vývoj na tři tzv. zárodečné vrstvy: entoderm, mezoderm a ektoderm, které se vytvářejí na počátku vývoje embrya a z nichž jsou odvozeny všechny orgány. Každou buňku nebo orgán těla lze přiřadit k jedné z těchto tzv. zárodečných vrstev.
Třetí přírodní zákon Germánské Nové medicíny proto řadí všechny tzv. nemoci podle příslušnosti k zárodečným listům. Pokud všechny tyto různé nádory, nekrózy, vředy klasifikujeme podle této vývojové historie, resp. podle kritérií různých zárodečných vrstev, pak zjistíme, že „nemoci“ se stejnou příslušností k zárodečné vrstvě (v případě střední zárodečné vrstvy se rozlišuje příslušnost k mezodermu řízenému mozečkem a k mezodermu řízenému mozkovou dření) vykazují také i další charakteristiky a zvláštnosti.
Ke každému z těchto zárodečných listů totiž patří (z vývojových důvodů) tyto části:
• zvláštní část mozku
• určitý typ obsahu konfliktu
• specifická lokalizace v mozku
• velmi specifická histologie
• specifické mikroby související se zárodečnými listy
a navíc každá takzvaná nemoc nebo SBS má stále biologický význam, který lze chápat z hlediska vývojové historie.
Buňky nebo orgány, které se vyvinuly z vnitřního zárodečného listu (entodermu), mají své relé, své místo řízení, odkud jsou řízeny, v mozkovém kmeni, nejstarší části mozku.
I zde nacházíme uspořádanou lokalizaci, neboť začínají vpravo dorsálně nemocemi úst, nosohltanem a pak se uspořádávají proti směru hodinových ručiček a podle trávicího traktu a končí esovitou kličkou a močovým měchýřem. Histologicky jsou všechny karcinomy bez výjimky adenokarcinomy. Orgány patřící k tomuto zárodečnému listu vytvářejí buněčné proliferace s kompaktními nádory v případě rakoviny, např. v játrech, střevě, plicích – tzv. kulatá ložiska.
Všechny buňky nebo orgány, které se vyvinuly z vnějšího zárodečného listu (ektodermu), mají své řídicí relé v mozkové kůře, nejmladší části našeho mozku.
V případě rakoviny všechny způsobují ztrátu buněk v podobě vředů, ulcerací ve fázi ca, nebo biologicky významné funkční změny, částečně funkční zlepšení, částečně funkční omezení ve fázi ca, jako je motorická paralýza, diabetes atd. Ve fázi hojení dochází jak k rekonstrukci vředů, tak k obnovení funkce orgánů nebo k částečnému obnovení.
Ve středním zárodečném listu (mezodermu) rozlišujeme starší a mladší skupinu.
Buňky nebo orgány, které patří do starší skupiny středního zárodečného listu, mají své relé v mozečku, tj. patří ještě do starého mozku, a proto také vytvářejí kompaktní nádory v konfliktně aktivní fázi v případě rakoviny, a to adenoidního buněčného typu, např. prsu, melanomu, mezoteliomů, tj. perikardiálních, pleurálních, peritoneálních mezoteliomů.
Buňky nebo orgány, které patří do mladší skupiny středního zárodečného listu, mají své řídící místo v mozkové dřeni. V případě rakoviny tyto buňky nebo orgány vytvářejí nekrózy nebo tkáňové otvory, tj. buněčné “roztávání”, v konfliktně aktivní fázi, zde např. otvory v kosti, slezině, ledvině nebo vaječníku.
Mezodermální orgány řízené mozkem vytvářejí nekrózy (osteolýzy) ve fázi aktivního konfliktu a rekonstrukci nekróz a výstavbu ve fázi hojení.
To ukazuje, že rakovina není nesmyslná událost náhodně zdivočelých buněk, ale velmi dobře pochopitelný a již předvídatelný proces, který přesně odpovídá ontogenetickým podmínkám.
žlutá = mozkový kmen
ENTODERM
oranžovo/žlutě pruhovaná = mozeček
MESODERM
oranžovo/červeně pruhovaná = mozková dřeň
MESODERM
červená = mozková kůra
EKTODERM
To je vlastně důvod, proč se nikdy nepodařilo zavést systém do celého vývoje rakoviny, protože žádný systém neexistoval.
Podle železného pravidla rakoviny a zákona o dvoufázové povaze všech nemocí se jedná o první systematickou klasifikaci celé medicíny.
Zde vidíme dvě různé skupiny:
Červená skupina velkého mozku způsobuje ztrátu buněk ve fázi ca a obnovuje nekrózy nebo vředy s otokem a tvorbou cyst ve fázi hojení.
Žlutá skupina starého mozku vytváří nádory s buněčnou proliferací ve fázi ca a ve fázi hojení nádor opět rozkládá za pomoci mykobakterií (Tbc), pokud již byly na začátku DHS přítomny.
Tento ontogenetický systém, zejména nádorů, je pro medicínu srovnatelný s významem periodické soustavy prvků pro přírodní vědy. Komplexně popisuje vzájemné vztahy medicíny jako celku.
(Spodní křivka je totožná s grafem 2. biologického zákona přírody).
4. biologický zákon přírody
Ontogeneticky propojený systém mikrobů
Dosud jsme mikroby chápali pouze jako původce tzv. infekčních onemocnění. Tento názor se zdál být samozřejmý, protože tyto mikroby jsme vždy nacházeli u tzv. infekčních onemocnění. To však nebyla pravda. Na tuto první fázi domnělých infekčních nemocí jsme také zapomněli nebo jsme ji přehlédli, protože těmto domnělým infekčním nemocem vždy předcházela konfliktně-aktivní fáze.
Časový okamžik, od kterého mohou mikrobi „zpracovávat“, nezávisí na vnějších faktorech, jak jsme se dosud mylně domnívali, ale určuje jej výhradně náš počítačový mozek.
Mikrobi tedy nejsou našimi nepřáteli, ale pomáhají nám, pracují na náš příkaz, na příkaz našeho organismu, řízeného naším mozkem, protože každá skupina orgánů příbuzná zárodečnému listu má také specifické mikroby příbuzné zárodečnému listu.
Spolu s naprogramováním našich orgánů v různých mozkových relé našeho „počítačového“ mozku byli naprogramováni i naši věrní speciální pracovníci, mikrobi. Mikrobi jsou víceméně specialisté. Nejen z hlediska orgánů, na kterých pracují, ale také z hlediska způsobu jejich práce.
Podle zákona o dvoufázové povaze všech nemocí při řešení konfliktů „pracují“ všechny mikroby – bez výjimky – výhradně ve 2. fázi, tj. ve fázi hojení, počínaje řešením konfliktu a konče ukončením fáze hojení. Mykobakterie (Tbc) se však množí již od DHS, ale do akce vstupují až s vyřešením konfliktu, tj. v souladu s tím je „předprodukováno“ pouze tolik mykobakterií, kolik je následně potřeba k vyčištění nádoru.
Klasifikace mikrobů odpovídá jejich ontogenetickému stáří:
• nejstarší mikroby, houby a houbové bakterie.
zpracovávají entodermální orgány řízené mozkovým kmenem.
• „starověké“, houbové bakterie (Tbc)
zpracovávají mezodermální orgány řízené mozečkem,
• „mladostředověké“ bakterie
zpracovávají mezodermální orgány řízené mozkovou dření.
• ontogeneticky nejmladší, viry (pokud vůbec existují), zpracovávají výhradně ektodermální orgány řízené mozkovou kůrou. (ZDE text vysvětlující vývoj pohledu na tzv. “viry” z hlediska GNM, pozn. překl.)
Mikroby jsme také považovali za něco „zlého“, co musíme vymýtit. To byl holý nesmysl! Naléhavě potřebujeme mikroby, jejichž celá škála je v našich zeměpisných šířkách běžná. Pokud nám například „z hygienických důvodů“ chybí mykobakterie (Tbc), pak už nemůžeme rozkládat naše nádory ve fázi pcl.
To má pro řadu nádorů katastrofální důsledky:
Například v případě karcinomu štítné žlázy to znamená, že i přes vyřešení konfliktu nemůže být odbourán a bude nadále produkovat velké množství tyroxinu, což je nyní biologicky zcela zbytečné. Značné komplikace může způsobit i karcinom tlustého střeva, který je pak nutné chirurgicky odstranit, pokud nejsou přítomny mykobakterie.
Nyní vidíme, že mikrobi zapadají do biologického procesu Smysluplných speciálních biologických programů smysluplným a evolučně srozumitelným způsobem. Vyrostly s námi a pro nás. Každý z nich je článkem v regulačním okruhu přírody, který jsme neznali. Proto jsme se slepě snažili tyto užitečné pomocníky zničit některými takzvanými antibiotiky nebo sulfonamidy.
Takzvaný „imunitní systém“, který jsme si představovali jako armádu našeho těla, která zničí „zhoubné“ rakovinné buňky a „zhoubné“ mikroby jako ve velké bitvě, v tomto smyslu neexistuje. Na příkaz našeho mozku se z domněle patogenních mikrobů stávají opět neškodné, apatogenní mikroby, které se stáhnou na nějaké místo v našem organismu, kde neruší, ale kde mohou být kdykoli znovu aktivovány, až je budeme znovu potřebovat.
V podstatě všechno, co jsme my, moderní lékaři, dělali, byl nesmysl.
Regulační systémy přírody totiž nemohou fungovat, pokud my, čarodějovi učni, svévolně odstraníme nějaké faktory.
Neexistují žádné „zdivočelé mikroby“, stejně jako neexistují žádné “zdivočelé” metastázy a buňky, které by se měly plížit někde v krvi a které nikdo nikdy neobjevil.
Pohádka o metastázách je neprokázaná a nedokazatelná hypotéza. Žádnému výzkumníkovi se dosud nepodařilo najít rakovinnou buňku v arteriální krvi takzvaného pacienta s rakovinou. Pokud by rakovinné buňky mohly odplout do vzdálených orgánů, musely by se tam nutně dostat prostřednictvím tepenné krve, protože žilní systém a lymfatické cesty vedou pouze do centra, tedy do srdce.
V Germánské Nové Medicíně jsou „metastázy“ (které ve skutečnosti neexistují) chápány tak, že člověk utrpěl např. paniku při diagnóze (iatrogenní) a v jejím průběhu utrpěl DHS s novým biologickým konfliktem.
Podívejme se na případ pacientky s rakovinou prsu, jejíž dítě vběhlo pod auto a bylo vážně zraněno. A předpokládejme, že po třech měsících v nemocnici je dítě opět zdravé. A nyní byla matce RH zjištěna bulka v levém prsu. Je jí řečeno, že je nutné amputovat celý prs, jinak hrozí nebezpečí, že by se “zhoubné” rakovinné buňky mohly „rozšířit“ do okolí nebo proplout krví a způsobit „vzdálené metastázy“. Aby se tomu předešlo, je podle nich nutné co nejdříve zahájit chemoterapii, aby byly všechny zhoubné rakovinné buňky zničeny.
Vzhledem k šokující diagnóze, oznámeným zásahům, jejich důsledkům a prognóze prožívá mladá matka následující konfliktní šoky:
1. Konflikt zohyzdění,
znamená melanom v oblasti chirurgické jizvy na levém prsu.
2. Konflikt ztráty sebeúcty,
znamená osteolýzu žeber v oblasti levého bývalého prsu
(tam už nejsem k ničemu, tady jsem k ničemu),
3. Útočný konflikt proti levému prsnímu prostoru, který má být operován,
znamená pleurální mezoteliom levé pohrudnice,
4. Konflikt strachu ze smrti,
znamená kulatá ložiska v plicích (adenokarcinom)
Některé z těchto orgánových změn patřících ke konfliktům jsou brzy patrné: melanom a adenokarcinom. A protože je dítě opět zdravé, je “ve hře” i tzv. vzdálená “metastáza” v pravém laterálním mozečku, tedy Hamerovo ohnisko ve fázi hojení. Osteolýza žeber a pleurální výpotek jsou také obvykle zaznamenány až ve fázi hojení, kdy je konflikt vyřešen.
Na tom je vidět:
Pohádka o metastázách je neprokázaná a nedokazatelná hypotéza. Také hypotézy, že by se rakovinné buňky na své cestě, na své nikdy nepozorované cestě krví, dokonce změnily a např. střevní rakovinná buňka, která vytvořila ve střevě (entodermu) kompaktní nádor podobný květáku, by najednou migrovala do kosti, kde by se mohla změnit v kostní atrofii (osteolýzu), jsou čiré šílenství a středověký dogmatismus. Skutečnost, že existuje druhý nebo dokonce třetí karcinom, není sporná, ale hodnocení této skutečnosti ano.
Totéž platí pro tzv. nádorové markery. V minulosti medicína neuměla rozlišit mezi konfliktní a hojivou fází nemoci. Byly tak vyvinuty markery, které byly zvýšené ve fázi aktivního konfliktu, a další, které byly zvýšené ve fázi hojení. Správná fakta se tak změnila v nepravdivé nebo přinejmenším zavádějící diagnózy. V zásadě lze všechny markery fáze hojení nazvat také markery vitality.
5. biologický zákon přírody
Kvintesence
Zákon chápání každé tzv. nemoci jako součásti historicky a vývojově pochopitelných smysluplných zvláštních biologických programů přírody.
Pátý přírodní zákon je skutečně kvintesencí, protože převrací celou medicínu. Pokud se podíváte na jednotlivé zárodečné vrstvy odděleně, uvědomíte si, že mají zřejmě biologický smysl a že takzvané nemoci nejsou nesmyslnými omyly přírody, s nimiž je třeba bojovat, ale že každá nemoc je smysluplnou událostí. Protože údajné nemoci již nepovažujeme za „zlo“, neštěstí přírody nebo Boží trest, nýbrž jako části nebo jednotlivé fáze našich Smysluplných biologických speciálních programů přírody, protože pak biologický smysl obsažený v každém SBS přirozeně nabývá rozhodujícího významu.
Příklad: adenoidní karcinom prsu. Zde se tkáň mléčné žlázy množí v konfliktně aktivní fázi. Biologickým účelem je jednoznačně pomoci kojenci, který kvůli nehodě prodělal vývojové narušení, např. v důsledku úrazu, tím, že mu bude podáno více mateřského mléka. Tímto způsobem se mateřský organismus snaží kompenzovat vzniklé poškození. Dokud konflikt trvá, nádor roste a reprodukce mléka pokračuje.
Biologický smysl je zde tedy ve fázi konfliktu a aktivity.
Samozřejmě, že v tzv. civilizovaných zemích probíhají tyto procesy obvykle mimo období kojení. Pokud se taková žena dostane do konfliktu matka/dítě v době, kdy již nekojí, pak takový nádor mléčné žlázy roste a napodobuje účel chtít dát více mléka kojenci, který je přítomen jako dítě, ale většinou již ne jako kojenec.
Konflikt vody a tekutin (mozeček-mezoderm) je odlišný.
Zde vidíme nekrózu v ledvinové tkáni v konfliktně aktivní fázi a zároveň je stále zvýšený krevní tlak, který však má za účel funkčně kompenzovat otvor v ledvinové tkáni vzniklý nekrózou, aby se mohlo vylučovat dostatečné množství moči a močoviny.
Ve fázi hojení se z nekrózy ledviny vytvoří výběžek naplněný tekutinou. Říkáme tomu ledvinová cysta. Uvnitř cysty nyní probíhá silné množení buněk, na jehož konci se po 9 měsících místo tekutiny vytvoří pevná buněčná tkáň s vlastním cévním systémem. Během této doby cysta „roste“ po celém okolí, ale později, když je indurována, se sama oddělí a dokonce se zapojí do produkce moči.
Zde je biologický smysl ve fázi hojení, tj. s trvalým zvětšením, parenchymatózním i funkčním, na konci fáze hojení.
SBS má tedy smysluplný biologický účel nebo je SBS určen k dosažení něčeho smysluplného nebo smysluplně biologicky potřebného.
Jak jsme však viděli, biologický smysl je někdy ve fázi aktivního konfliktu a někdy ve fázi vyřešeného konfliktu (fáze hojení).
Matka příroda si zde prostě dovolila realizovat obojí, i když zcela spořádaně, v různých skupinách zárodečných listů.
V případě karcinomů řízených mozkovou kůrou spočívá biologický smysl v konfliktně aktivní fázi, ale na rozdíl od buněčné proliferace v orgánech řízených starým mozkem je zde dosaženo přesného opaku, a to ztrátou buněk dlaždicové epitelové sliznice, která je pak ve fázi hojení znovu vybudována.
Protože však dosud nikdo nic nevěděl, nazývaly se restituce nebo doplňování nekróz a vředů ve fázi hojení také rakovinou nebo sarkomem, protože k rozmnožování buněk (mitózám) s velkými buňkami a velkými jádry také dochází – ale za účelem hojení.
Nyní můžeme také pochopit, proč jsme nikdy nebyli schopni pochopit vývoj rakoviny, dokud jsme nerozuměli těmto souvislostem a především mechanismu vývoje našich biologických konfliktních programů.
La medicina sagrada převrátila všechno naruby, nic už není pravda, kromě faktů.
Nejenže má každý SBS svůj biologický význam, ale také kombinace těchto SBS ve smyslu schizofrenní konstelace má zase velmi zvláštní biologický význam, takříkajíc „nadsmysl“. Neznamená to nic transcendentálního, ideologického nebo duchovního, ale skutečnost, že matka příroda má zřejmě možnost, nebo ji praktikuje, otevírat nové dimenze ve zdánlivě beznadějných situacích (např. psychózách), s nimiž má jedinec ještě šanci tuto obtížnou situaci zvládnout. I zde Germánská Nová medicína otevírá nové dimenze smysluplné terapeutické péče.
S 5. biologickým zákonem přírody se Germánská Nová medicína konečně stala kompletní. My lidé nyní můžeme ve vší skromnosti poprvé vidět a dokonce pochopit, že nejen celá příroda je uspořádaná, ale také že každý jednotlivý proces v přírodě má smysl, a to i v rámci celku. A že procesy, které jsme dříve nazývali „nemocemi“, nebyly nesmyslnými poruchami, které by museli napravovat čarodějovi učni, ale s údivem vidíme, že to všechno nebylo vůbec nic nesmyslného, zhoubného a patologického.
Terapie v Germánské Nové medicíně proto vyžaduje zdravý rozum. Terapie rakoviny, stejně jako všech ostatních takzvaných nemocí (které zde a nyní nemohu podrobně rozebírat), spočívá především v tom, že pacienta zbavíme paniky a vysvětlíme mu souvislosti, které obvykle již sám pocítil. Je tedy diametrálně odlišná od dosavadní terapie tzv. ortodoxní medicíny: „Ano, nemůžeme pro vás nic udělat, musíte být ozařován, musíte brát chemoterapii, musíme vám podávat morfium, musíte být operován, dokud jste ještě zdravý.”
Takzvaná radioterapie je podle kritérií Germánské Nové Medicíny zcela zbytečná. Dosud se předpokládalo, že je třeba odstranit symptomy a zabránit šíření metastáz.
Prodej chemoterapie jako léčby je možná největším podvodem v celé dosavadní medicíně. Ten, kdo vymyslel chemoterapii jako léčbu, by měl mít v pekle pomník.
Chemoterapie – znamená léčbu buněčnými jedy, které zabraňují množení buněk. Je to jako exorcismus. Víme samozřejmě, že tyto cytotoxiny napadají především kostní dřeň. Ovlivňují také reprodukční orgány, což může vést k dočasné nebo trvalé neplodnosti.
Celá věc se však stává přímo zločinnou tím, že chemická pseudoléčba nemá vůbec žádný pozitivní účinek na nádory, které jsou řízeny starým mozkem, protože buněčný jed zesiluje sympatikotonii, a tím, summa sumarum, dokonce stimuluje růst rakoviny.
V případě rakovin řízených velkým mozkem je aplikace vyloženě idiotská.
Chemoterapie samozřejmě může náhle zastavit jakýkoli proces hojení, bez ohledu na to, ze kterého mozkového relé byl proces onemocnění řízen. Údajné „úspěchy“ však spočívají v zabránění hojení, které ortodoxní lékaři prohlásili za zhoubné.
Například v případě duktálního karcinomu prsu může chemoterapie zastavit a vrátit zpět otok a zarudnutí hojícího se prsu. Ale vy pouze zastavíte hojení a v podstatě děláte něco dvojnásobně zbytečného v bludu, že musíte zastavit nádor, který nádorem vůbec není.
A vliv chemoterapie a ozařování na mozek?
Zvláštní odolnost mozku při zvládání biologických konfliktů spočívá v jeho schopnosti tyto HH znovu zacelit. Jak víme, mozek to dělá s pomocí edému během hojivé fáze. Tento edém od sebe mozkové buňky značně oddaluje, tj. dochází ke zvětšení Hamerova ohniska.
Chemoterapie a ozařování dělají přibližně to, co by dělala recidiva konfliktu: tj. hojení se zastaví a celá oteklé relé se opět spojí. Otok zmizel, ale Hamerovo ohnisko není vyléčeno, ani zdaleka. Protože po každém kole chemoterapie nebo ozařování se organismus okamžitě snaží znovu nastartovat proces hojení, tj. znovu zaplnit Hamerovo ohnisko edémem. Znovu a znovu se synapse, spojení mezi nervovými buňkami, rozpojují a během dalšího kola chemoterapie a ozařování se opět spojují. Tím začala katastrofa obávaného tzv. efektu tahací harmoniky.
V Germánské Nové medicíně nelze operace v zásadě a v každém případě odmítat. Je třeba je provádět pouze individuálně a podle zdravého rozumu.
Morfin je pro každého pacienta zhoubný. Takové vnější zásahy nejsou v přírodě zamýšleny. Protože máme morfin a jeho deriváty, je myšlenka zřejmá: „Morfinem vypneme bolest a ještě se uzdravíme.“ Tato kalkulace je špatná, protože morfium otočí celý mozek a pacient už nemá žádnou morálku a od té doby může být uspán bez vůle.
Léčba léky není v žádném případě výhradní doménou konvenční medicíny. V Germánské Nové medicíně se však používá pouze ke zmírnění nebo zamezení komplikací v přirozeném průběhu léčení. Všechny léky, které jsou symptomaticky dobré, by měly být použity ve prospěch pacienta podle kritéria, zda by je lékař použil na vlastní ženu.
Je tedy samozřejmé, že pacienti, kteří dosud nepodstoupili léčení, mají velkou šanci stát se s pomocí Germánské Nové Medicíny opět zcela zdravými.
Ortodoxní medicína, která tolik zdůrazňuje svůj údajný vědecký charakter, si musí postupně klást otázku, zda už dávno neopustila cestu přírodní vědy. Protože však byly v medicíně poprvé uznány základní přírodní zákony (stejně jako tomu bylo dlouho v jiných přírodních vědách), má nyní poprvé skutečnou šanci stát se skutečnou přírodní vědou v pravém slova smyslu!
Děkuji vám.
Závěrečná slova
15. května 2005
Vážení přátelé, dámy a pánové „kolegové“.
Kongres pro mě chtěl udělat něco dobrého a požadoval pro mě cenu kněžny asturské. Rád bych za to účastníkům kongresu poděkoval.
Ale na výhru jsou potřeba dva, přátelé a bývalí kolegové:
• Ten, kdo uděluje cenu a
• Ten, kdo přijme cenu.
Asturijská cena za medicínu je však zatížena hrozivou hypotékou: V dubnu letošního roku byla cena udělena profesorům Gallovi a Montagnierovi za „objev“ takzvaného viru AIDS, který ve skutečnosti neexistuje. Viry HIV se u pacientů s AIDS nikdy nevyskytují. Sám Montagnier na kongresu v Barceloně před deseti lety prohlásil, že nikdy neviděl virus AIDS. Nyní lže sám sobě a dostává za to cenu.
Viz:
Hlavním argumentem proti „AIDS“ jako samostatné nemoci jsou poznatky, které lze získat z ontogenetického systému nádorů a z něj odvozeného ontogenetického systému mikrobů. Nikdy nikdo nepozoroval povinnou symptomatologii po tzv. HIV infekci, jak jsme zvyklí například u spalniček nebo zarděnek.
Pokud člověk nemá pozitivní test na HIV a onemocní například rakovinou, revmatoidní artritidou, sarkomem, zápalem plic, průjmem, tuberkulózou, herpesem nebo nejrůznějšími neurologickými příznaky či deficity, pak jsou to podle dosavadních představ zcela normální běžné nemoci.
Pokud má však tatáž osoba pozitivní test na HIV, pak jsou to všechno okamžitě zhoubné příznaky „AIDS“, skoro by se chtělo říci „metastázy AIDS“, které ukazují na brzkou mučivou smrt nešťastného takzvaného „pacienta s AIDS“.
Celá věc tedy musí mít něco společného s psychikou, pokud lidé nápadně onemocní až poté, co jim bylo sděleno, že jsou HIV pozitivní.
Opravdu si žádný lékař nedokázal představit, co se děje v takovém pacientovi, který je brutálně konfrontován s tak zničující diagnózou?
Je také velmi zvláštní, že „AIDS“ jako podezření na virové onemocnění se chová zcela jinak než ostatní “virová” onemocnění, protože ta jsou vždy považována za ukončená, když je test na protilátky pozitivní.
Odpusťte mi, ale jsem praktický člověk. Je velmi zajímavé teoreticky diskutovat o „AIDS“, ale mezitím jsou chudí lidé nadále terorizováni a zabíjeni „AIDS“ – stejně jako rakovinou. Kruhy, které nechtějí, aby se pravé souvislosti rakoviny dostaly na veřejnost a zavřely mě do vězení, jsou také těmi, které vytvořily smrtelnou chorobu imunodeficience „AIDS“, aby získaly další „smrtelnou“ nemoc jako druhou nohu k rakovině, která jim dává další moc.
Promiňte:
Ale cítím se mezi takovými vědci nepatřičně.
Přesto nechci kvůli svým pacientům zabouchnout všechny dveře. Proto jsem se po pečlivém zvážení rozhodl, že navzdory všemu cenu přijmu, a to za dvou podmínek:
- Je to spojeno s oficiálním pracovním povolením jako lékař pro mě
- Toto pracovní povolení výslovně zahrnuje praktikování – 30krát veřejně ověřené – Germánské Nové medicíny.
Moji přátelé a všichni, kdo mě znají, vědí, že nejsem ani megaloman, ani arogantní, ale spíše skromný a přátelský.
Považoval bych proto za odpornou zradu na svých/našich pacientech, kdybych přijal cenu za svou ješitnost, aniž by tím byly zároveň splněny podmínky pro pacienty.
Konečně se musí něco udělat!
Všichni jsme vyzváni, abychom se zapojili!
Všichni jsme za to zodpovědní!
Postavme se konečně společně a skoncujme s tímto zločinem.
O to vás prosím!
Amici di Dirk, Ediciones de la Nueva Medicina S.L.
Camino Urique 69, Apartado de Correos 209, E-29120 Alhaurin el Grande
© Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerd Hamer
25 let potlačování poznání Prezentace od Dr. med. mag. theol. Ryke Geerd Hamera na Prvním mezinárodním kongresu okomplementární a alternativní léčbě rakoviny 14./15. května 2005Madrid, Španělsko Zdroj Přeložil: Vladimír Bartoš Úvod k prezentaci Vážení přátelé, dámy a pánové „kolegové“. Mám tu velkou čest představit vám nejúžasnější dar, jaký kdy bohové člověku dali. …