Mike Stone: Úvod do ViroLEŽie

image_pdfStáhnout PDF

Svět virologie může být nepřehledný a chaotický, zejména pokud nevíte, kde hledat a co hledat. V zájmu pomoci lidem orientovat se v mnoha vzájemně propojených oblastech souvisejících s virologií i v informacích obsažených na těchto stránkách poskytuji úvodní stránku, na které jsou popsány nejdůležitější součásti, na které je třeba dávat pozor při účasti na této cestě. Považujte tuto stránku za mapu, která vám pomůže projít fantastickým světem pseudovědy známé jako virologie. Doufám, že to pomůže vytvořit lepší představu o nevědeckých metodách používaných v těchto studiích, aby si každý mohl přečíst dokumenty a sám identifikovat triky.

Je virologie věda?

Na začátek se věnujme otázce, zda je virologie vůbec vědou. Abychom tak mohli učinit, musíme se nejprve podívat na několik definic:

Věda: poznatek nebo systém poznatků zahrnující obecné pravdy nebo působení obecných zákonů, zejména tak, jak byly získány a ověřeny vědeckou metodou.

https://www.merriam-webster.com/dictionary/science

Pseudověda: Pseudověda: teorie, myšlenky nebo vysvětlení, které jsou prezentovány jako vědecké, ale nejsou odvozeny z vědy nebo vědecké metody

https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780199594009.001.0001/acref-9780199594009-e-1007

Aby byl daný obor považován za vědu, musí se řídit vědeckou metodou. Pokud tomu tak není, považuje se za pseudovědu, tj. falešnou vědu. Vědecká metoda je proces pozorování, kladení otázek a experimentování, který by měli dodržovat všichni výzkumníci. Skládá se z řady kroků, jejichž cílem je ověřit hypotézu s cílem buď ji potvrdit, nebo vyvrátit. Jednotlivé kroky jsou následující:

  1. Pozorování jevu
  2. Alternativní hypotéza
    1. Nezávislá proměnná (předpokládaná příčina)
    2. Závislá proměnná (pozorovaný účinek)
    3. Kontrolní proměnné
  3. Nulová hypotéza
  4. Test/experiment
  5. Analýza pozorování/údajů
  6. Potvrzení/nepotvrzení hypotézy

Virologie je od samého počátku v nevýhodě, protože nemůže pozorovat „virus“ v přírodě. Nemohou vidět, jak „virus“ vplouvá do hostitele a je svědkem toho, že tento akt způsobuje nemoc. Nemohou pozorovat přenos „virů“ z člověka na člověka prostřednictvím drobných kapiček nebo aerosolů ve vzduchu. Protože virologové nemohou „viry“ vůbec pozorovat, museli předpokládat, že něco „virům podobného“ vůbec existuje a způsobuje onemocnění. Jinými slovy, „viry“ byly od počátku pouhým nápadem. Na důkaz, že tyto smyšlené entity skutečně existují, stále čekáme.

Nejdůležitějším aspektem vědecké metody pro získání potřebného důkazu příčiny a následku je mít dobře stanovenou nezávislou proměnnou. To je proměnná, se kterou můžete manipulovat, abyste zjistili, zda má (předpokládaná příčina) požadovaný účinek na závislou proměnnou; výsledek, který se mění na základě manipulace s nezávislou proměnnou. 

Právě zde vznikají ve virologii problémy. Aby byl jakýkoli vědecký experiment, který se snaží prokázat příčinu a následek, platný, musí mít nezávislou proměnnou, kterou lze pozorovat a manipulovat s ní, aby bylo možné zjistit, zda je skutečnou příčinou požadovaného účinku. V případě virologie by nezávislou proměnnou byly pouze částice, které si virologové vymysleli a předpokládali, že jsou „virem“. Nic víc, nic míň. Protože nemohou pozorovat „viry“ v přírodě ani je tam získat, aby získali potřebné částice, které by použili k experimentům, musí virologové získat požadované částice přímo z tekutin nemocného pacienta prostřednictvím prostředků purifikace a izolace.

Co je to purifikace a izolace?

Purifikace je nezbytný proces (cz verze zde, pozn. překl.), který je nutný k tomu, aby se předpokládané částice „viru“ zbavily jakýchkoli kontaminantů, znečišťujících látek nebo cizích materiálů, které se nacházejí v tekutinách nemocného pacienta. To znamená oddělit předpokládané částice „viru“ od jakéhokoli hostitelského materiálu, bakterií, mikroorganismů, multivesikulárních tělísek, exozomů atd. tak, aby zůstaly pouze částice považované za „viry“. Teprve pak by virologové mohli použít pouze izolované (oddělené od všeho ostatního) částice považované za „viry“ jako nezávislou proměnnou, aby se pokusili prokázat příčinu a následek.

Purifikace se provádí různými způsoby a obvykle je kombinací několika metod, včetně:

  1. Odstředění
  2. Filtrace
  3. Srážení/precipitace
  4. Chromatografie

Zde však narážíme na další překážku. Přestože tyto metody purifikace existují, virologové je používají jen zřídka, pokud vůbec. Ve skutečnosti pravidelně tvrdí, že purifikaci nelze provést, aby se získaly požadované částice, a poskytnou mnoho výmluv, proč tomu tak je. Často se setkáte s výmluvami jako např:

  • Ve vzorku není dostatek částic „viru“.
  • Částice „viru“ jsou poškozeny a ztratí se během čištění.
  • “ Viry“ potřebují hostitelskou buňku a musí být kultivovány na buněčné kultuře, aby se vypěstoval dostatek částic „viru“.

Zde je několik příkladů výmluv, které se používají. Od Luca Montagniera, objevitele viru HIV:

Produkce viru byla tak malá, že nebylo možné zjistit, co by mohlo být v koncentrátu viru v gradientu.“

„Člověk neměl dostatek vyrobených částic, aby mohl purifikovat a charakterizovat virové proteiny. To se nedalo udělat.“

Opakuji, že jsme neprováděli purifikaci. Purifikovali jsme, abychom charakterizovali hustotu RT, která byla solidní jako u retroviru. Ale “ peak“ jsme nebrali… nebo to nefungovalo… protože když purifikujete, tak poškozujete.“

(cz verze zde, pozn. překl.)

Od docentky a mikrobioložky Siouxsie Wilesové z University of Auckland v rámci kontroly „faktů“ AAP:

„Viry jsou v podstatě neživé objekty, které k aktivaci potřebují kulturu. Ale způsob, jakým formulují požadavky, je takový, že vzorek musí být naprosto neznečištěný a nesmí být pěstován v žádné kultuře – a to nelze,“ řekla v telefonickém rozhovoru pro AAP FactCheck.

Nemůžete izolovat virus bez použití buněčné kultury, takže podle jejich definice nebyl izolován. Byl však izolován a kultivován pomocí buněčné kultury několikrát po celém světě.“

Z CDC:

(cz verze zde, pozn překl.)

Jak je vidět, tvrdí se, že i když metody purifikace existují, tyto metody nejsou vhodné pro oddělení předpokládaných částic „viru“ od všeho ostatního. Jinými slovy, „viry“ nelze purifikovat (zbavit kontaminantů) ani izolovat (oddělit od všeho ostatního) a proto je nelze použít jako platnou nezávislou proměnnou za účelem prokázání příčiny a následku. Virologie se tedy nemůže řídit vědeckou metodou a je z definice nevědecká. Jinými slovy:

Virologie je pseudověda!

Když jsme si to teď vyjasnili, tak jak se tedy virologie snaží obejít skutečnost, že je pseudovědou, aby oklamala masy? To se děje hlavně prostřednictvím nového vymezení kritérií a definic.

Buněčná kultura = „izolát viru“?

Když virologové hovoří o izolaci „viru“, jak je vidět na výše uvedených příkladech, nemají na mysli částice, které jsou oddělené a zbavené kontaminantů, znečišťujících látek, cizích materiálů atd. Jejich definice je zcela jiná, jak vysvětluje virolog Vincent Racaniello:

„Mnoho termínů používaných ve virologii je špatně definováno. Nemají všeobecně přijímané definice a neexistuje žádná „bible“ se správnými významy.“

„Začněme termínem izolát viru, protože ten se definuje nejsnáze. Izolát je název pro virus, který jsme izolovali z infikovaného hostitele a rozmnožili v kultuře. První izoláty SARS-CoV-2 byly získány od pacientů s pnemonií ve Wuhanu koncem roku 2019. Do jejich plic bylo zavedeno malé množství tekutiny, které bylo odebráno a umístěno na buňky v kultuře. Virus v tekutině se v buňkách rozmnožil a voilá, měli jsme první izoláty viru.

Izolát viru je velmi základní termín, který neznamená nic jiného než to, že virus byl izolován z infikovaného hostitele.“

To, co virologové nazývají izolátem, je tekutina z nemocného hostitele se vším všudy. Nepřečištěná tekutina (obsahující materiály hostitele, bakterie, mikroorganismy atd.) se smíchá s mnoha dalšími materiály, jako jsou antibiotika/antimykotika, krev z mláďat krav, chemikálie a minimální množství „živin“ atd. a přidá se do buněčné kultury, která se obvykle skládá z ledvin africké zelené opice nebo z rakovinné buněčné linie člověka. Po několikadenní kultivaci virologové hledají známky buněčné smrti známé jako cytopatogenní efekt (CPE), aby mohli tvrdit, že v nepřečištěné polévce je přítomen „virus“. S tím jsou však spojeny dva problémy:

  1. CPE v buněčné kultuře, který virologové hledají jako důkaz, není specifický pro „viry“ a může být způsoben mnoha jinými faktory.
  2. Směs nepřečištěných tekutin z hostitele s mnoha kontaminanty a cizorodými prvky je přesným opakem purifikace a izolace.

Mělo by tedy být jasné, že nelze použít supernatant z buněčných kultur jako nezávislou proměnnou, aby bylo možné dodržet vědeckou metodu a určit příčinu a následek, protože je zde mnoho látek smíchaných do toxické polévky. Kterákoli z těchto látek v polévce by mohla potenciálně způsobit účinek, který je kladen za vinu neviditelnému „viru“. Je také důležité poznamenat, že v buněčné kultuře není nikdy pozorován žádný „virus“, pouze nespecifický účinek CPE. Metoda buněčných kultur, kterou obhajují virologové, opomíjí dvě velmi důležité složky vědecké metody, bez nichž se neobejde. Další informace o této podvodné praxi buněčných kultur naleznete zde.

Splnění Kochových postulátů?

V roce 1884 navrhl německý vědec Robert Koch soubor logických kritérií, která je třeba splnit, aby bylo možné prokázat, že určitý patogen způsobuje určitou nemoc. Do roku 1890 je zdokonalil a zveřejnil. V té době byla Kochova kritéria vypracována pro bakterie, protože „viry“ nebyly známy a byly oficiálně „objeveny“ až v roce 1892 s „virem“ tabákové mozaiky u rostlin. Původní čtyři postuláty byly následující:

  1. Mikroorganismus se musí vyskytovat v hojném počtu u všech nemocných, ale neměl by se vyskytovat u zdravých osob.
  2. Mikroorganismus musí být izolován z nemocného subjektu a pěstován v čisté kultuře.
  3. Vypěstovaný mikroorganismus by měl způsobit přesně stejnou nemoc, když se vnese do zdravého subjektu.
  4. Mikroorganismus musí být znovu izolován z inokulovaného nemocného pokusného hostitele a musí být identifikován jako identický s původním specifickým původcem.

Od Kochových dob se vedou diskuse o tom, zda lze Kochovy postuláty někdy splnit pro „viry“. V roce 1937 připustil významný virolog Thomas Rivers, že je „zřejmé, že Kochovy postuláty nebyly u virových onemocnění splněny“. Pokusil se revidovat postuláty pro virologii jejich rozmělněním, aby bylo pro virology snazší je splnit. Ani po revizích však virologové nebyli schopni tyto postuláty splnit. Problém spočívá v tom, že aby virologové splnili tato logická kritéria, musí dodržovat vědeckou metodu tím, že mají k dispozici vyčištěné a izolované částice „viru“, aby mohli prokázat příčinu a následek. Jak jsme již uvedli, nemohou to udělat, protože virologie je pseudověda, která se pokouší kličkovat kolem vědecké metody. Proto se objevilo mnoho argumentů, které se snaží vykreslit splnění Kochových postulátů jako irelevantní tvrzením:

  1. Postuláty jsou zastaralé.
  2. Byly vytvořeny pouze pro bakterie.
  3. „Viry“ nelze pěstovat v čisté kultuře.
  4. Koch sám nemohl splnit svá vlastní kritéria.

Určitě existuje mnoho dalších výmluv, které jsem vynechal, ale obrázek by měl být křišťálově jasný. Virologové nemohou splnit logické požadavky, které musí být splněny, aby bylo možné prokázat, že mikrob způsobuje nemoc. Je zvláštní, že i když byly učiněny pokusy o diskreditaci postulátů, WHO stále připouští, že musí být splněny:

„Přesvědčivá identifikace původce musí splňovat všechna kritéria takzvaného „Kochova postulátu“. V současné době probíhají v laboratoři v Nizozemsku další experimenty potřebné ke splnění těchto kritérií.“ -WHO 2003

https://web.archive.org/web/20210105005624/https://www.who.int/csr/don/2003_03_27b/en/

Existují i virologové, kteří také přiznávají potřebu splnit tyto postuláty. Od Rona Fouchiera:

„Pro začátek zjistíme, zda zvířata tímto virem onemocní. Můžete izolovat virus od pacienta, ale to neznamená, že na něj zemřel; abyste prokázali, že způsobuje onemocnění, musíte splnit Kochovy postuláty.“

https://www.sciencemag.org/news/2012/09/ron-fouchier-new-coronavirus-we-need-fulfill-kochs-postulates

Z článku Zakiho o MERS:

„Stejně důležité bude ověřit, zda HCoV-EMC splňuje Kochovy postuláty jako původce závažného respiračního onemocnění.“

https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/nejmoa1211721

Z článku Zhu „SARS-COV-2“:

Ačkoli naše studie nesplňuje Kochovy postuláty, naše analýzy poskytují důkazy, které ukazují na podíl 2019-nCoV na propuknutí nemoci ve Wuhanu.“

https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/nejmoa2001017

Z článku Zhou „SARS-COV-2 „:

„Souvislost mezi 2019-nCoV a onemocněním nebyla ověřena pokusy na zvířatech, které by splňovaly Kochovy postuláty pro stanovení příčinné souvislosti mezi mikroorganismem a onemocněním. Zatím neznáme rutinní přenos tohoto viru mezi hostiteli.“

https://www.nature.com/articles/s41586-020-2012-7#ref-CR13

WHO a tito různí virologové nějak nedostali zprávu, aby postuláty smetli ze stolu. Na rozdíl od toho, co vám chtějí namluvit odpůrci, je zřejmé, že tato čtyři kritéria musí být splněna, aby bylo možné prokázat, že „virus“ způsobuje onemocnění. K tomu je třeba dodržet vědeckou metodu a mít nezávislou proměnnou v podobě purifikovaných/izolovaných částic odebraných přímo z nemocných lidí, aby se prokázalo, že jsou patogenní přirozeným způsobem. Odebírání nepřečištěných tekutin od nemocných pacientů a jejich přidávání do toxických odvarů z buněčných kultur to neumožňuje a pseudovědci to vědí.

Nepřímý nerovná se přímý

Protože virologové nemohou poskytnout přečištěné a izolované částice, o nichž se domnívají, že jsou „viry“, chybí jim přímý důkaz o existenci zmíněných „virů“. Přímý důkaz je takový, který přímo ukazuje a dokazuje základní skutečnost. Aby tento hlavolam obešli, snaží se virologové poskytnout řadu nepřímých důkazů, které mají nahradit chybějící skutečné důkazy. Nepřímé důkazy jsou kombinací mnoha skutečností, které neposkytují přímý důkaz, ale pokud se ukáží jako pravdivé, umožňují vyvodit klíčovou spornou skutečnost. Mezi různé zdroje nepřímých důkazů, které stojí jako náhrada za neviditelný „virus“, patří např:

  1. Buněčné kultury a cytopatogenní efekt (CPE)
  2. Snímky z elektronového mikroskopu
  3. Výsledky vyšetření protilátek
  4. Genomy
  5. Studie na zvířatech

Na každou z těchto oblastí se krátce podíváme, přičemž začneme elektronovým mikroskopem, protože jsme se již dříve dotkli buněčné kultivace.

Elektronová mikroskopie: Ukázat a deklarovat

Mnoho lidí si myslí, že když existují snímky „virů“, znamená to, že byla prokázána existence „virů“. To je však jeden z velkých podvodů, které virologie na svět uvalila. Jak jsme již dříve uvedli, virologové nemohou purifikovat a izolovat částice, o kterých se domnívají, že jsou „viry“, přímo z tekutin nemocných pacientů. Aby mohli získat EM snímky, odebírají supernatant (horní vrstvu tekutiny) z nepřečištěné buněčné kultury a podrobují jej řadě kroků, aby připravili vzorek k zobrazování. Tyto kroky zahrnují:

  1. Fixaci (tj. usmrcení) vzorku glutaraldehydem nebo paraformaldehydem.
  2. Pokrytí vzorku těžkými kovy
  3. Dehydrataci vzorku ve zvyšujících se koncentracích alkoholu.
  4. Zalití vzorku do epoxidové pryskyřice.

Nejenže byly nepřečištěné tekutiny nemocného pacienta silně změněny všemi škodlivinami přidanými během kultivace buněk, ale jsou dále změněny během procesu přípravy vzorku pro EM. Výsledné snímky jsou náhodnými částicemi z moře miliard podobných a/nebo stejných částic, které byly následně vytrženy jako reprezentace „viru“. Technik EM ukáže na náhodné částice a prohlásí je za „virus“, aniž by prokázal, že tyto částice jsou ve skutečnosti viníkem. Vzhledem k tomu, že na EM snímcích nejsou purifikované/izolované částice, je důkaz v lepším případě nepřímý a v horším případě zcela podvodný. Mikrobiolog Harold Hillman totiž prohlásil, že tyto snímky nejsou ničím jiným než aretfakty vytvořenými samotným procesem, který byl použit k jejich získání. Výsledkem je, že snímky jsou tak vzdálené realitě, jak jen mohou být. Více informací o EM snímcích naleznete zde.

Protilátky: Je jedna fiktivní entita důkazem jiné?

Dalším nepřímým trikem, který virologové rádi používají, je takzvaná specifičnost protilátek vázat se pouze na zamýšlený cíl „viru“. Byla nám prodána myšlenka, že v nás existují protilátky, které se zapojují do totální války proti invazivnímu patogennímu „viru“, aby nám navrátily zdraví. Protilátky se používají k tvrzení, že určitý „virus“ je přítomen v laboratoři, a také k tvrzení, že člověk má určitou formu imunity buď po očkování, nebo získanou přirozenou „infekcí“.

Většina lidí však neví, že stejně jako „viry“ nebyly ani protilátky nikdy purifikovány a izolovány přímo z lidských tekutin. Tyto entity jsou zcela teoretické a nikdy nebyly pozorovány. Stejně jako „viry“ byly i protilátky jen výplodem fantazie různých badatelů z konce 19. století, kteří je nikdy neviděli v akci. Ve skutečnosti existuje nejméně šest teorií, které se snaží vysvětlit podobu a funkci těchto fiktivních výtvorů. Patří mezi ně např:

  • Poučné teorie
    • Teorie přímé předlohy
    • Teorie nepřímé šablony
  • Selektivní teorie
    • Teorie přirozeného výběru
    • Teorie vedlejších řetězců
    • Teorie klonální selekce
    • Teorie imunitní sítě

Virologové pravidelně používají testy na protilátky, aby mohli tvrdit, že mají přítomný specifický „virus“. V podstatě zkoumají nepřímé chemické reakce v laboratoři, aby mohli tvrdit, že jsou přítomny protilátky, na jejichž základě pak tvrdí, že je přítomen „virus“. Mezi testy, které se v dokumentech pravidelně používají, patří:

  1. Neutralizační testy
  2. Hemaglutinační inhibiční testy
  3. Test reakce vazby komplementu
  4. Imunoanalýzy
  5. Imunoblotting
  6. Lateral Flow tests

Virologové si otevřeně nepřipouštějí, že protilátky jsou nespecifické a pravidelně se vážou na proteiny, které nejsou zamýšleným cílem. Protilátky prodávané laboratořím se liší v kvalitě a liší se šarže od šarže, což často vede k chybným a falešným výsledkům. Práce prováděná s protilátkami je nereprodukovatelná a neopakovatelná, což vedlo ke krizi reprodukovatelnosti ve vědě. Příčinou toho všeho je, že protilátky zůstávají neověřeným teoretickým konstruktem. Mělo by být zřejmé, že nelze používat fiktivní výtvor k tomu, aby se tvrdila existence jiného fiktivního výtvoru, přesto virologové tuto iluzi nadále používají k tomu, aby vás oklamali.

Genomika: V databázi jsou náhodné A,C,T,G

S rozvojem molekulární virologie hraje genomika v „virovém“ klamu stále větší roli. Nástup PCR v 80. letech 20. století vedl k tomu, že se z DNA Xerox přístroje stal provizorní test k detekci „virů“ na základě fragmentů z jejich genomů. Jak se však ukázalo během „pandemie Covid-19“, PCR je velmi nepřesná a k tomuto účelu se nehodí. Je také zřejmé, že samotné genomy jsou zcela nespolehlivé, protože virologové nejsou schopni pokaždé sekvenovat přesně stejný genom. V době psaní tohoto článku po světě běhá téměř 10,5 milionu variant stejného „viru“.

https://www.gisaid.org/

Proč tomu tak je? Jak již bylo řečeno, virologové nejsou schopni purifikovat a izolovat částice, o kterých tvrdí, že jsou „viry“, a proto výsledný genom pochází z nepurifikovaných směsí RNA/DNA zahrnujících různé zdroje, jako jsou lidé, zvířata, bakterie a další mikroorganismy. Neexistuje absolutně žádný způsob, jak zjistit, odkud genetický materiál pochází, ani zda patří k jedinému zdroji. To však virologům nebrání v tom, aby vytvářeli a sestavovali teoretické modely náhodných A,C,T,G, v počítačové databázi, aby mohli tvrdit, že existuje „virus“, který nikdy předtím neviděli. Skutečnost, že existuje řada kroků, kterými vzorky při vytváření genomu procházejí a které vedou ke změnám, artefaktům, zkreslením a chybám, umožňuje snadno zjistit, že genom není nic jiného než nesmyslná nepřímá a podvodná reprezentace neexistující entity. Rozpis procesu tvorby genomu naleznete zde.

Důkaz patogenity?

Nejděsivějším aspektem nepřímých metod používaných k tvrzení o existenci patogenních „virů“ je kruté a groteskní mučení, kterému jsou zvířata pravidelně vystavována v honbě za důkazy. Opicím byly do hlavy vyvrtány otvory, aby jim mohla být do mozku vstříknuta emulgovaná mícha devítiletého chlapce. To byl „důkaz“, že obrna způsobuje ochrnutí. Králíci byli pravidelně škrábáni smirkovým papírem a do ran jim byla vtírána toxická emulze z rozemletých tkání bradavic, aby se „prokázala“ existence „papilomaviru„. Králíkům byl tento sajrajt také vstřikován přímo do žil, do žaludku, do tukových vrstev kůže, do varlat a do mozku. Králíkům byly také skalpelem zjizveny oči, aby jim byl vstříknut sliz, který údajně obsahoval „virus“ variola-zoster (plané neštovice/pásový opar), a tím byla „prokázána“ patogenita. Injekce jim byly také vpichovány do všech obvyklých míst včetně varlat. Takové děsivé příběhy jsou ve virologické literatuře známé. Pokusy často končily neúspěchem a zvířata byla zbytečně mučena a usmrcena bez jakéhokoli důvodu. Ve všech případech se nikdy nepoužívají žádné purifikované/izolované částice „viru“ a injekční směs často obsahuje rozemleté zbytky dříve zabitých zvířat. Způsob „infekce“ je všechno možné, jen ne přirozený a v žádném případě nedokazuje patogenitu, nakažlivost a/nebo infekčnost. Tyto pokusy přinejlepším ukazují, že zvířata mohou být otrávena injekcí chemicky upravených nemocných tkání/tekutin.

Proč virologové podstupují tak kruté kroky ve snaze dokázat existenci patogenních „virů“? Je to proto, že pokusy o přirozený přenos „virů“ z člověka na člověka většinou skončily neúspěchem. Během španělské chřipky v roce 1918 byly prováděny pokusy s přenosem na mnoha dobrovolnících při různých příležitostech na různých pobřežích. Výsledky tohoto „nejsmrtelnějšího viru“ všech dob byly velmi objevné:

„Experiment začal se 100 dobrovolníky z námořnictva, kteří neměli žádnou anamnézu chřipky. Rosenau jako první podal zprávu o pokusech provedených na Gallopsově ostrově v listopadu a prosinci 1918. Jeho první dobrovolníci dostali nejprve jeden kmen a poté několik kmenů Pfeifferova bacilu sprejem a tamponem do nosu a krku a poté do očí. Když tento postup nevedl k onemocnění, byla dalším vpravena směs jiných organismů izolovaných z krku a nosu pacientů s chřipkou. Dále byla některým dobrovolníkům aplikována injekce krve pacientů s chřipkou. Nakonec bylo 13 dobrovolníků převezeno na chřipkové oddělení a každý z nich byl vystaven kontaktu s 10 pacienty s chřipkou. Každý dobrovolník si měl s každým pacientem potřást rukou, mluvit s ním z bezprostřední blízkosti a dovolit mu zakašlat přímo do obličeje. Žádný z dobrovolníků v těchto pokusech chřipkou neonemocněl. Rosenau byl zjevně zmaten a varoval před vyvozováním závěrů z negativních výsledků. Svůj článek v časopise JAMA zakončil výmluvným poděkováním: „Do epidemie jsme vstupovali s představou, že známe příčinu nemoci, a byli jsme si zcela jisti, že víme, jak se přenáší z člověka na člověka. Jestli jsme se něco naučili, tak snad to, že si nejsme zcela jisti, co o nemoci víme.“

Výzkum prováděný na Angel Islandu a pokračující počátkem roku 1919 v Bostonu rozšířil tento výzkum o očkování Mathersovým streptokokem a o hledání přefiltrovaných agens, ale přinesl podobné negativní výsledky. Zdálo se, že to, co bylo uznáno za jednu z nejnakažlivějších přenosných nemocí, nelze v experimentálních podmínkách přenést.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2862332/#!po=60.7527

Kvůli opakovaným neúspěchům pokusů s přenosem z člověka na člověka byly tyto typy přirozených cest nákazy považovány za neetické a byly nahrazeny mnohem „etičtějším“ mučením, rozčtvrcováním a vražděním zvířat. Stále však existují takzvané pokusy na lidech, jako byl například nedávný pokus se SARS-COV-2. Tyto pokusy však vůbec neodpovídají realitě a používají se při nich vyrobené buněčné kultury, které se očkují do nosu dobrovolníků, jimž se pak řekne, aby nosili nosní klipy a „nakazili se“. Na těchto pokusech na lidech a nelidských pokusech na zvířatech není nic přirozeného. V těchto studiích se nepoužívají žádné purifikované/izolované částice „viru“. Neexistují žádné přirozené cesty infekce. Neexistuje žádný důkaz patogenity.

Skládání skládačky dohromady

Doufejme, že je nyní jasné, že virologie se neřídí vědeckou metodou. Nemá žádnou platnou nezávislou proměnnou (tj. purifikované/izolované částice přímo z lidských tekutin), pro kterou by bylo možné experimentálně stanovit příčinu a následek. Bez toho neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by nějaký „virus“ byl někdy v člověku. Bez toho nelze splnit Kochovy postuláty, logická kritéria, která je třeba splnit, aby bylo možné prokázat, že mikrob způsobuje nemoc. Vše, co virologie má, jsou chybné nepřímé důkazy, které neobstojí při podrobném zkoumání.

Abyste mohli tyto informace využít a porozumět dokumentům prezentovaným na těchto stránkách, chci vás stručně provést tím, jak odkazy správně používat. Pod jakýmkoli dokumentem sdíleným v článcích, které zveřejňuji, je obvykle uveden odkaz na daný dokument. Pokud je článek placený, bude na jeho konci uvedeno číslo DOI.

V mých článcích to bude vypadat takto:

Ve studii bude obvykle vypadat nějak takto:

Jakmile budete mít číslo DOI, přejděte na sci-hub.st a vložte ho do vyhledávacího řádku. Tím získáte možnost si článek buď přečíst, nebo stáhnout:

Nejdůležitějším oddílem každé virologické práce je oddíl „Metody“. Pokud chcete, můžete celou studii rovnou přeskočit a přečíst si pouze metody. Pokud uvidíte, že „virus“ byl kultivován, víte už teď dobře, že nikdy neprováděli purifikaci ani izolaci částic přímo z lidského vzorku. Virologové neudělali nic jiného, než že vytvořili toxickou polévku a předpokládali, že „virus“ je přítomen nepřímo prostřednictvím CPE:

Vítejte ve ViroLEŽii

Tato stránka má být průvodcem pseudovědeckým světem virologie. Mým záměrem je sdílet informace přímo z jejich vlastních studií a zdrojů. Na informace mám samozřejmě vlastní názor a vždy je budu uvádět ve vlastním členění a komentáři. Nechci však, aby někdo bral jen mé slovo jako pravdu evangelia. Sdílím zdroje, aby si každý mohl tyto informace přečíst a ověřit sám. Můžete určit, zda je můj rozbor správný či nikoli, nebo jej zcela ignorovat a provést vlastní analýzu. V dnešní době nemůžeme jen předpokládat, že to, co nám někdo říká a učí, je správné. Všichni musíme být svými vlastními odborníky a projevit kritické myšlení, logiku a rozlišování. Jsem přesvědčen, že každý, kdo se na virologii podívá s využitím stejných dovedností, uvidí to, co já a ostatní vidíme už dlouho. Virologie je iluze. Záměrný podvod. Trik. Není to věda. Je to pseudověda ve své nejhorší podobě.

Vítejte ve světě viroLEŽije. Přeji vám hodně štěstí na vaší vlastní cestě při odhalování tvrdé pravdy o lživých a děsivých příbězích, které nám byly indoktrinovány od narození.

Sdílet na sociální sítě

Svět virologie může být nepřehledný a chaotický, zejména pokud nevíte, kde hledat a co hledat. V zájmu pomoci lidem orientovat se v mnoha vzájemně propojených oblastech souvisejících s virologií i v informacích obsažených na těchto stránkách poskytuji úvodní stránku, na které jsou popsány nejdůležitější součásti, na které je…

Sdílet na sociální sítě